Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 6.

Můj předchozí článek končil ve chvíli kdy jsme se já, moje žena Petra a welššpringršpanělé Hermiona a Harry dostali šťastně domů z belgického Liége ve kterém však zůstali, spolu s porouchaným Passatem, naši kamarádi Petra a Michal. Jsem Vám dlužen vysvětlení kdy a jak jejich martyrium s nepojízdným vozem skončilo.

Petra a Michal

Petra s Michalem plánovali začít obvolávat hned v pondělí ráno 12. března autoservisy v Liége a zajistit co nejrychleji opravu dobíjení tak aby se mohli autem vrátit domů. Po celo dopoledním snažení však bylo jediným výsledkem to, že se jim podařilo zajistit, že jim vůz vezmou do opravy v pátek. Čekat tak dlouho na zahájení opravy bylo nemožné a proto bylo nutné zajistit odtah vozidla do Česka.

S Petrou a Michalem jsme byli ve styku prostřednictvím e-mailu, který naštěstí fungoval spolehlivě, takže jsme mohli aktivně pomoci se zajištěním autopřepravníku na kterém by bylo možné odtransportovat jejich auto do brněnského servisu. Po dlouhém a komplikovaném hledání autopřepravníku,který by byl okamžitě volný se to nakonec podařilo a Michalův kamarád ještě s jedním kolegou mohl sednout do svého Passata a vyrazit do Liége zachránit ztroskotance. Původně měli v plánu vyjet v 15 hodin odpoledne, ale zdrželi se více než předpokládali, proto vyjížděli až v 18 hodin večer.

Z Brna je to do belgického Liége přes 1.000 km (přítel Google tvrdí, že 1.015 km minimálně) a proto není divu, že jim cesta trvala více než 12 hodin. Petra s Michalem už mezitím dopoledne vyklidili pokoj v hotelu, protože nechtěli platit další noc. Do oběda posedávali na křesílkách u recepce a když už bylo zařízeno vše kolem odtahu jejich auta tak odešli do města najít místo, kde by se mohli najíst. Večer se opět vrátili do křesílek na recepci hotelu aby je pozdě večer opustili a uchýlili se do porouchaného Passata odstaveného na hotelovém parkovišti. V něm strávili chladnou belgickou noc, nastartovat a zatopit si nemohli, během které jim přišla vhod i deka na které původně v zavazadlovém prostoru kombíku posedávali a polehávali Harry s Hermionou. Že byla plná psích chlupů nikomu z těch dvou v té chvíli nevadilo. Možná, že díky těm chlupům hřála o něco více!

Vysvobození přišlo ráno kolem šesté hodiny kdy dorazil Michalův kamarád s vozíkem na který museli naložit nepojízdného Passata. Vysvobození v pravém slova smyslu to však ještě nebylo, pořád před nimi byla cesta do Kuřimi dlouhá přes tisíc kilometrů a když máte na závěsném zařízení připojený vozík s celkovou hmotností přes dvě tuny tak Vám není neomezená rychlost na německých dálnicích nic platná. Podle vyprávění byla cesta opravdu dlouhá, trvala přes šestnáct hodin a nejhorším úsekem byla naše slavná D1 z Prahy do Brna. Zde se v některých úsecích nedalo jet rychleji než 70 km za hodinu, jinak by Passat z vozíku asi seskočil. Množství kávy, které Michalův kamarád, jediný z čtveřice, který mohl soupravu s vozíkem řídit, stoupalo geometrickou řadou s ujetými kilometry. Vše ale dopadlo dobře, porouchaný Passat skončil v maloměřickém autoservisu a Petra s Michalem přijali pozvání Petřiny maminky na velmi pozdní večeři. Po té co u ní zbodli šest čerstvě usmažených řízků s kilem bramborového salátu a pak došli domů tak jim prostě vypadla jejich zavazadla z rukou a oni se svalili do svých postelí. Byla noc z úterý na středu 14. března a náš "výlet na Crufts", který měl trvat do nedělního rána právě skončil.

Až do poslední chvíle než jsme se dozvěděli, že Petra s Michalem dorazili domů jsem neměli klid. Stejné pocity měla i moje žena. Nebylo pro nás jednoduché nechat naše kamarády v Belgii a odjet domů dříve a pořád jsme o ně měli strach dokud se nevrátili domů. Naštěstí jsme si všichni osudem přidělenou porci smůly vybrali v podobě poruchy dobíjení u auta a ne v ničem horším. Přes toto cestovatelské martyrium nám zůstaly nezapomenutelné vzpomínky na tu nejúžasnější výstavu welššpringršpanělů jakou jsme ve svém dosavadním životě viděli a není to vůbec tím, že Harry vynikajícím způsobem uspěl v těžké konkurenci. I kdyby se Harry a Hermiona jenom proběhli po zeleném koberci ve welššpringřím kruhu číslo 10 tak by to pro nás všechny byl ten nejsilnější výstavní zážitek.

Harry Potter Ivančice

S Petrou jsme se viděli hned druhý den odpoledne po jejich návratu, protože jsme jí chtěli vrátit jejího Harryho. Petru jsme vyzvedli v Brně po skončení její práce a i s Harrym jsme ji odvezli do Kuřimi. Výměnou za Harryho jsme dostali naše věci, které jsme při balení v Liége nechali na hotelovém pokoji a také v porouchaném Passatu. Petra vypadala spokojeně a já věřím, že nás neodmítne až zase za ní někdy přijdeme s nápadem na nějaký podobný "výlet".

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice