Welššpringří blog: Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012

Je středeční večer, 7. března 2012, sedím na pokoji v jednom birminghamském hotelu ve čtvrti jejíž obyvatelé jsou většinou přistěhovalci z Indie a Pakistánu a také nějací obyvatelé z Afriky a jejich potomci narození v Británii. Majitelka hotelu je ale běloška a když jsme odpoledne přijeli tak nás čekala a byla velmi příjemná. Náš pokoj má minimalistické rozměry, ale pro nás dva a Hermionu naprosto dostačuje. Podobný pokoj mají Petra s Michalem a Harrym. Sedím v jediném křesle, které je na pokoji, na kolenou mám notebook a snažím se napsat další příspěvek na tento blog.

Odbavení před vstupem na trajekt v Dunkirku

Máme za sebou dlouhou a náročnou cestu, která začala včera večer. Během necelých dvaceti hodin jsme ujeli autem 1609 km a přepluli na trajektu kanál La Manche. Větší část naší cesty jsme urazili v noci. Večer před dvacátou hodinou jsme ještě byli v Ivančicích před naším domem a pět minut před osmou hodinou dnešního rána se za naším autem zavřela příďová vrata trajektu ve francouzském Dunkirku aby se vzápětí velká loď vydala na cestu přes kanál směr Dover. Byli jsme předposledním automobilem, který se nalodil. Rezervaci jsme sice měli až na trajektovou linku o čtyři hodiny později, ale personál nás pustil do poloprázdného trajektu dříve.

Pohled přes příď tankeru na vlnící se moře

Cesta po moři je pro rozeného suchozemce vždy nevšedním zážitkem a my jsme se shodli, že pro nás to bylo dnes to nejsilnější co jsme zažili. Trajekt Vás ohromí svými venkovními rozměry a především množstvím nákladních a osobních automobilů, které lze umístit do jeho útrob. Náš Passat se ztrácel v zástupu kamiónů. Během plavby musí zůstat psi ve vozidle, ale všichni lidé musí odejít do prostor na horních palubách vyhrazených pro ně. Personál naše vozidlo označil samolepkou aby bylo jasné, že uvnitř jsou živá zvířata a dohlédl na to abychom nechali mírně pootevřená všechna okénka. Celou plavbu jsme strávili v restauraci na na šesté palubě na přídi. Měli jsme odtud výborný rozhled na plochu oceánu kolem nás. Moře mělo lehce smaragdovou barvu a zpočátku po vyplutí bylo klidné. Jak se ale vzdalovaly francouzské břehy tak se vlny stávaly stále mohutnějšími a na jejich hřebenech se tvořila bílá pěna. Trajekt se znatelně nakláněl a pohupoval a při chůzi musel člověk dávat velmi dobrý pozor na udržování rovnováhy. Také barva oceánu se změnila z původní smaragdové na špinavě hnědou. Pohled z předních oken restaurace na příď rozrážející hladinu od které vítr unášel závoje rozstříknuté vody byl fascinující. Přesto jsme celou plavbu strávili v pohodě a nikdo neonemocněl mořskou nemocí. Postřehl jsem také jednu velmi zajímavou věc, pro mě tedy určitě. Při pobytu v restauraci na palubě trajektu nebyl jazykem, který jsme slyšeli nejvíce angličtina, ale polština. Občas jsem si připadal jako bych se plavil po Baltu. Všiml jsem si také, že pokyny pro užívání dětského koutku byly sepsány, kromě angličtiny, v polštině.


Petra, Michal a Petra během plavby přes kanál La Manche v restauraci na palubě trajektu

První venčení Harryho a Hermiony na anglické půdě

Anglie nás přivítala svým zcela typickým počasím o kterém se můžete dočíst v každém cestopise. Sotvaže jsme ujeli z Doveru asi tři nebo čtyři míle tak začalo pršet a déšť nás provázel prakticky celou cestu až do Birminghamu. Teprve zcela odpoledne déšť ustal, zasvítilo na nás sluníčko a ke slovu proto přišly i sluneční brýle. Cesta po anglické půdě z Doveru do Birminghamu proběhla zcela hladce. Jízda vlevo nám nečinila vážnější problémy, pokud si na to člověk dával pozor. Na oběd jsme se zastavili v rychlém občerstvení a do hotelu jsme, díky GPS navigaci, dorazili bez bloudění těsně před čtvrtou hodinou odpolední. Všichni jsme toužili hlavně po tom abychom se mohli natáhnout a odpočinout si, protože únava z cesty je velmi znát.

Domky na předměstí Birminghamu

Máme za sebou organizačně asi nejsložitější část naší výpravy, zvládli jsme všechny přípravy, včetně veterinárních náležitostí, dokázali jsme bez problémů a podle časového plánu dorazit až na místo. Jsme moc rádi, že se nám to takto povedlo. Zítra máme před sebou volný den, který využijeme k odpočinku a také k výletu abychom si prohlédli Birmingham a jeho okolí. Nervozita, která nás pronásledovala je definitivně pryč (aspoň tomu věříme), teď se ale musíme soustředit na páteční výstavu a naše vystoupení na ní. Harry i Hermiona jsou po cestě ve velmi dobré náladě což je velmi důležité, chceme je i nadále udržet v pohodě aby se v pátek mohli předvést v tom nejlepším světle na zeleném koberci v NEC na výstavě CRUFTS 2012.