Letos už srnce šestnáctého ráno nestřelím.

V pátek jsem cestou do honitby potkal mysliveckého hospodáře a náhodné setkání jsem využil k tomu abych jej požádal o doplnění mojí povolenky k lovu o srnce. Zatímco jsem ve svých dokladech hledal povolenku a v autě propisku, tak jsme spolu prohodili pár slov. 

"Několik let po sobě jsi střelil srnce šestnáctého května ráno." vzpomínal hospodář na léta minulá. 

"No, to je pravda, ale letos to už těžko stihnu" odvětil jsem s úsměvem a ve vzpomínkám jsem k těm dávným dobám zabloudil.

Hned po této krátké konverzaci mi hospodář do povolenky dopsal celkem šestnáct písmen a znaků a tím mě oprávnil k lovu všech věkových kategorií srnců v naší honitbě. Poděkoval jsem a oba jsme se zase rozešli po svém.

Hned večer jsem vyrazil na čekanou s povolenkou, na které ještě inkoust nestačil zaschnout, obrazně řečeno.

Při sezení na žebříku jsem měl dost času na přemýšlení a tak jsem vzpomínal na dobu, kterou mi hospodář připomenul svou poznámkou o mém lovení srnců šestnáctého května ráno. Pravdou je, že jsem opravdu několik let po sobě ulovil šestnáctého května ráno srnce, kterého jsem měl vždy dlouhou dobu obeznaného. V práci jsem si kvůli tomu brával dovolenou a přestože brzké ranní vstávání není mojí oblíbenou činností, tak jsem nikdy nezaspal. 

Dobře si vzpomínám, že jsem jednou takhle přijel do revíru šestnáctého května ráno, došel jsem k posedu (cesta od auta pořád do kopce), vyšplhal jsem nahoru a při pokusu nabít kulovnici jsem zjistil, že jsem v trezoru zapomněl závěr! Nezbylo mi nic jiného, než zase slézt z posedu, dojít k autu, zajet zpět domů, z trezoru vzít zapomenutý závěr (bez něj prostě flinta nestřílí) a zopakovat si cestu do revíru, vyšlapat kopec k posedu, zasednout a doufat, že toho "svého" srnce ještě stihnu. Světe věř nebo nevěř, srnce jsem to ráno opravdu úspěšně ulovil.

Jednou jsem si to zase takhle šestnáctého ráno, ještě za šera šlapal k posedu a ejhle, "můj" srnec si to mašíruje vojtěškovým polem přímo ke mě. Tentokrát jsem měl závěr na správném místě a náboj k komoře, stačilo zakleknout a za chvíli jsem už mohl ulovenému srnci vzdát poctu a dát poslední hryz.

Letos už srnce šestnáctého května ráno neulovím, s tím už nic nenadělám. Mám ale téměř rok na to abych to uskutečnil v příštím roce.

Jak „Arwen“ ke svému jménu přišla.

Ač by k tomu mohl svádět nadpis, tak řeč nebude o elfí princezně, postavě z trilogie J. R. R. Tolkiena Pán prstenů, kterou ve filmovém zpracování tohoto příběhu nezaměnitelným způsobem ztvárnila americká herečka Liv Tyler ale o naší dnes už téměř devítileté welššpringří dámě, která se ve skutečnosti jmenuje Heda Jifex.

Heda Jifex je členkou naší welššpringří smečky od 3. listopadu 2007, kdy jsme si pro ni přijeli k panu Jindřichu Fenclovi do jeho chovatelské stanice Jifex. Štěňátko po Jindrově fence Gabi Jifex měla moje žena Petra zamluvené dva roky a v září, když se narodil vrh „H“ Jifex se konečně dočkala.

Štěňátka z vrhu "H" Jifex "naše" Heda Jifex je zcela vzadu.

Když jsme onoho památného listopadového odpoledne Petřinu vysněnou holčičku přebírali, tak Jindra řekl: „Jmenuje se Heda“. V té chvíli jsem se díval na moji drahou ženu s úsměvem od ucha k uchu a se štěňátkem v náručí a hlavou mi bleskla jediná myšlenka: „Ta nebude Heda ani minutu.“

Moje žena Petra s jedním štěňátkem z vrhu "H" Jifex v náručí

Při vyslovení jména Heda se mi totiž okamžitě vybavila jedna scéna z české komedie Ecce homo Homolka, ve které „Heduš“ v podání herečky paní Heleny Růžičkové tančí v lese mezi kmeny vzrostlých smrků a její filmová tchyně a tchán toto baletní číslo komentují slovy: „Ta shodit takovejch padesát kilo, baletka, úplná labuť“.

Nemám nic proti paní Heleně Růžičkové, naopak je to moje oblíbená herečka. Nechovám ani žádnou averzi vůči sérii komedií o rodině Homolkových natočené v šedesátých letech minulého století. Jenom mi to jméno „Heda“ vůbec nesedělo k naší budoucí welššpringří kamarádce a věděl jsem, že by se mi ona myšlenka „ta shodit takovejch padesát kilo ...“ vrátila pokaždé, když bych slovo „Heda“ vyřkl. Pravdou je, že jsem nikdy jméno „Heda“ nepoužil k tomu abych na naši novou welššpringří společnici zavolal.

Heda Jifex před odjezdem z CHS Jifex do Ivančic

Hned po té, co jsme nastoupili do našeho Berlinga na cestu do Ivančic, jsme s mojí ženou začali vymýšlet domácí jméno pro malou „Hedu“. A než jsme dorazili do cíle, tak už jsme měli naši „Arwen“ a pod tímto novým jménem jsme v pozdních večerních hodinách představovali nový přírůstek naší vančické welššpringří smečce.

Dvě "Jifexky" se potkaly v Ivančicích.
Vlevo Cira Jifex "Kety" a vpravo Heda Jifex "Arwen"

Heda Jifex "Arwen" ve svém pelíšku první večer v Ivančicích

V Ivančicích dne 23. května 2016