Psina

Život s welššpringrem je jedna velká psina.


úterý 20. března 2012

Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 6.

Můj předchozí článek končil ve chvíli kdy jsme se já, moje žena Petra a welššpringršpanělé Hermiona a Harry dostali šťastně domů z belgického Liége ve kterém však zůstali, spolu s porouchaným Passatem, naši kamarádi Petra a Michal. Jsem Vám dlužen vysvětlení kdy a jak jejich martyrium s nepojízdným vozem skončilo.

Petra a Michal
Petra s Michalem plánovali začít obvolávat hned v pondělí ráno 12. března autoservisy v Liége a zajistit co nejrychleji opravu dobíjení tak aby se mohli autem vrátit domů. Po celo dopoledním snažení však bylo jediným výsledkem to, že se jim podařilo zajistit, že jim vůz vezmou do opravy v pátek. Čekat tak dlouho na zahájení opravy bylo nemožné a proto bylo nutné zajistit odtah vozidla do Česka.

S Petrou a Michalem jsme byli ve styku prostřednictvím e-mailu, který naštěstí fungoval spolehlivě, takže jsme mohli aktivně pomoci se zajištěním autopřepravníku na kterém by bylo možné odtransportovat jejich auto do brněnského servisu. Po dlouhém a komplikovaném hledání autopřepravníku,který by byl okamžitě volný se to nakonec podařilo a Michalův kamarád ještě s jedním kolegou mohl sednout do svého Passata a vyrazit do Liége zachránit ztroskotance. Původně měli v plánu vyjet v 15 hodin odpoledne, ale zdrželi se více než předpokládali, proto vyjížděli až v 18 hodin večer.

Z Brna je to do belgického Liége přes 1.000 km (přítel Google tvrdí, že 1.015 km minimálně) a proto není divu, že jim cesta trvala více než 12 hodin. Petra s Michalem už mezitím dopoledne vyklidili pokoj v hotelu, protože nechtěli platit další noc. Do oběda posedávali na křesílkách u recepce a když už bylo zařízeno vše kolem odtahu jejich auta tak odešli do města najít místo, kde by se mohli najíst. Večer se opět vrátili do křesílek na recepci hotelu aby je pozdě večer opustili a uchýlili se do porouchaného Passata odstaveného na hotelovém parkovišti. V něm strávili chladnou belgickou noc, nastartovat a zatopit si nemohli, během které jim přišla vhod i deka na které původně v zavazadlovém prostoru kombíku posedávali a polehávali Harry s Hermionou. Že byla plná psích chlupů nikomu z těch dvou v té chvíli nevadilo. Možná, že díky těm chlupům hřála o něco více!

Vysvobození přišlo ráno kolem šesté hodiny kdy dorazil Michalův kamarád s vozíkem na který museli naložit nepojízdného Passata. Vysvobození v pravém slova smyslu to však ještě nebylo, pořád před nimi byla cesta do Kuřimi dlouhá přes tisíc kilometrů a když máte na závěsném zařízení připojený vozík s celkovou hmotností přes dvě tuny tak Vám není neomezená rychlost na německých dálnicích nic platná. Podle vyprávění byla cesta opravdu dlouhá, trvala přes šestnáct hodin a nejhorším úsekem byla naše slavná D1 z Prahy do Brna. Zde se v některých úsecích nedalo jet rychleji než 70 km za hodinu, jinak by Passat z vozíku asi seskočil. Množství kávy, které Michalův kamarád, jediný z čtveřice, který mohl soupravu s vozíkem řídit, stoupalo geometrickou řadou s ujetými kilometry. Vše ale dopadlo dobře, porouchaný Passat skončil v maloměřickém autoservisu a Petra s Michalem přijali pozvání Petřiny maminky na velmi pozdní večeři. Po té co u ní zbodli šest čerstvě usmažených řízků s kilem bramborového salátu a pak došli domů tak jim prostě vypadla jejich zavazadla z rukou a oni se svalili do svých postelí. Byla noc z úterý na středu 14. března a náš "výlet na Crufts", který měl trvat do nedělního rána právě skončil.

Až do poslední chvíle než jsme se dozvěděli, že Petra s Michalem dorazili domů jsem neměli klid. Stejné pocity měla i moje žena. Nebylo pro nás jednoduché nechat naše kamarády v Belgii a odjet domů dříve a pořád jsme o ně měli strach dokud se nevrátili domů. Naštěstí jsme si všichni osudem přidělenou porci smůly vybrali v podobě poruchy dobíjení u auta a ne v ničem horším. Přes toto cestovatelské martyrium nám zůstaly nezapomenutelné vzpomínky na tu nejúžasnější výstavu welššpringršpanělů jakou jsme ve svém dosavadním životě viděli a není to vůbec tím, že Harry vynikajícím způsobem uspěl v těžké konkurenci. I kdyby se Harry a Hermiona jenom proběhli po zeleném koberci ve welššpringřím kruhu číslo 10 tak by to pro nás všechny byl ten nejsilnější výstavní zážitek.


Harry Potter Ivančice
S Petrou jsme se viděli hned druhý den odpoledne po jejich návratu, protože jsme jí chtěli vrátit jejího Harryho. Petru jsme vyzvedli v Brně po skončení její práce a i s Harrym jsme ji odvezli do Kuřimi. Výměnou za Harryho jsme dostali naše věci, které jsme při balení v Liége nechali na hotelovém pokoji a také v porouchaném Passatu. Petra vypadala spokojeně a já věřím, že nás neodmítne až zase za ní někdy přijdeme s nápadem na nějaký podobný "výlet".

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice

čtvrtek 15. března 2012

Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 5.

Původně jsem plánoval, že další příspěvek na svůj blog zabývající se naší účastí, dnes už mohu napsat, že velmi úspěšnou účastí, na výstavě Crufts v Birminghamu napíši velmi brzy. Plány jsem však musel přizpůsobit událostem jejichž sled mi nedal příležitost a dostatek času na psaní.

Hlavní příčinou mého zdržení je selhání automobilní techniky. V minulém článku jsem psal, že nás čeká dlouhá cesta domů, ale to jsem netušil, že ta cesta bude o trochu delší, než jsme plánovali. Z anglického Birminghamu jsme odjížděli směrem na Českou republiku podle plánu v sobotu dopoledne. Na čtvrtou hodinu odpolední jsme měli objednané místo na trajektu odjíždějícím z Doveru do Dunkirku. Přijeli jsme včas, nalodili jsme se bez problémů a cesta přes kanál ve společnosti Martiny Hladké (vystavovala na Crufts ASS Buxus of Klamar Garden a Idol Jack od Stroupinského potoka) a její rodiny proběhla v naprosté pohodě. Moře bylo tentokrát klidné, opět mělo onu světle smaragdovou barvu a tvářilo se přívětivě.


Porada v hotelu v Liége
Ještě na palubě trajektu jsem zasedl za volant Michalova Passatu abych jej řídil směrem k domovu. Jedno sto třicet koní ukrytých v motoru Passatu je stádo dostatečně velké aby si člověk mohl jízdu užívat a proto jsem se i docela těšil, hlavně pak na jízdu po německých dálnicích, které vůbec nepřipomínají "nejdelší české schody" s označením D1. Dostat se do Německa však ale znamená projet celou Belgii s jejím rychlostním omezením na 120 km/h, byl jsem však rozhodnutý to vydržet. Jízda po belgických dálnicích je navíc v noci o to příjemnější, že jsou trvale a souvisle osvětleny.
Těsně před Bruselem, městem všech evropanů, mě však vyrušil ostrý zvukový signál a červená kontrolka dobíjení, která se rozsvítila na palubní desce s důrazným varováním "Do servisu". Byla sobota, kolem deváté večer a my se nacházeli v srdci Belgie.

Odbočil jsem z dálnice na předměstí Bruselu, kde jsem vyhledal benzínku s nočním provozem. Původně jsme sice chtěli do Bruselu zajet a pokusit se najít otevřené obchodní centrum, kde by si moje žena mohla koupit krabičku belgických pralinek po kterých velmi toužila, ale v současné situaci jí nezbylo nic jiného, než si nechat zajít chuť. Po kontrole motorového prostoru při které jsme zjistili, že řemen pohánějící alternátor je na svém místě a alternátor se točí jsme se rozhodli pokračovat v cestě ještě o kus dále. Znovu jsem najel na dálnici, neustále jsem sledoval palubní desku a přál si aby ta hnusná červená kontrolka zhasla.

Po asi hodině jízdy, kdy jsem využil přednosti osvětlených belgických dálnic a přepnul pouze na obrysová světla jsme opět zastavili na benzínce. Energie v autobaterii ubývalo a hrozilo, že se Passat zastaví ve chvíli kdy se uzavře elektromagnetický ventil na přívodu paliva. Michal zavolal asistenční službu a domluvil odtah nepojízdného auta. Nacházeli jsme se 26 km před městem Liége.

Odtahový automobil IVECO vybavený automatickou převodovkou řídil bodrý belgičan se kterým si Petra velmi dobře rozuměla francouzsky. Chlapík vyzkoušel zda alternátor našeho vozu dává nějaké napětí a když zjistil, že nic, tak nám řekl, že může auto s námi odvézt do jejich depa odkud si musíme zavolat taxi a hotel ať nám sežene naše asistenční služba. Oprava auta se bude řešit až v pondělí, v neděli v Belgii nikdo nepracuje. O pravdivosti tohoto tvrzení jsme měli možnost se později přesvědčit. V té chvíli nám nezbylo než souhlasit. Než ten bodrý chlapík naložil našeho polomrtvého Passata na ložnou plochu náklaďáku i s Harrym a Hermionou uvnitř a než jsme se nasoukali do kabiny Iveca stačil Michal zadat asistenční službě hledání noclehu pro nás a psy v Liége. Během jízdy po dálnici zavolal Michalovi operátor asistenční služby, že pro nás má hotel. Dvoulůžkový pokoj za 130 Euro na noc jsme však museli odmítnout.

Řidiči odtahovky jsme ale byli asi sympatičtí a i když neustále opakoval, že problémem jsou naši psi, tak nám sehnal dvěma telefonáty hotel za 81 Euro. Dovezl nás dokonce až na hotelové parkoviště a nechal se Petrou přemluvit k tomu, že našeho Passata na parkovišti vyložil. Zatímco Petra s Michalem vyřizovali na recepci hotelu ubytování pro naši smíšenou lidsko-psí skupinu, já s Petrou jsme tomu řidiči věnovali osm plechovek piva jako ocenění jeho vstřícnosti. Ta piva si koupil Michal v Anglii jako dárek pro své kamarády, kteří ale asi nikdy neochutnají anglické pivo.
Do hotelového pokoje jsme se dostali v půl druhé v noci a protože se už nedalo dělat nic jiného tak jsme se umyli a zalezli do postelí.

Hotel v Liége ve kterém jsme strávili neplánovaně jednu noc
 V neděli ráno jsme svolali velkou poradu na které jsme řešili co s autem a jak se dostat domů. Sehnat někoho kdo by se zabýval jeho opravou hned v neděli bylo naprosto nereálné, odtah vozu se nám, zatím, jevil jako varianta nevhodná a tak jsme se rozhodli pro kombinované řešení. Moje žena Petra zavolala svému otci, který sedl do jejich rodinné Octávie a vydal se do Liége aby odvezl do Ivančic Petru, mě a Hermionu s Harrym. Psi byli v Belgii pro ubytování opravdu problém. Recepční řekla, že je nechá na hotelu jednu noc jenom proto, že jsme v takové situaci v jaké jsme. Musím říci, že mě tento přístup velmi překvapil. U nás dostane můj pes ve většině restaurací misku s vodou dříve než já jídelní lístek, ale na západě jej musíte uvázat k zábradlí před restaurací anebo ještě lépe jej nechat úplně doma. Zbývající část naší výpravy, to znamená Petra s Michalem měli zůstat v Liége do pondělí, zařídit opravu auta a s ním se vrátit domů. Když jsme vše takto vytelefonovali a vyemailovali, naštěstí  v hotelu fungovala zdarma vifina, tak jsme vyklidili jeden pokoj, sestěhovali jsme se do toho druhého a za ten vyklizený zaplatili. Dostali jsme sice nějakou slevu, ale 71 Euro za hotelový pokoj od 01:30 do 10:00 hodin je cena opravdu královská.

Ztroskotanci na prohlídce Liége

Ztroskotanci po obědě
Čekání na příjezd Petřina otce, plánovaný na 20.00 hodin večer, jsme se rozhodli vyplnit prohlídkou města spojenou s obědem v některém rychlém občerstvení podle hesla: "Mac Donalds - tak trochu jako restaurace". Město Liége je starobylé a proto byla procházka velmi hezká. Město bylo plné holubů a Hermiona si připadala jako na lovu.

Petřin otec se švagrem dorazili kolem osmé. Hned jsme přemontovali "rakev" ze střechy Passatu na střechu Octávie, sbalili jsme svoje věci, některé jsme zapomněli na pokoji a některé v Passatu, hlavně jsme ale naložili Harryho a Hermionu a rozloučili jsme se s Petrou a Michalem. V této chvíli musím napsat, že mi nebylo příliš dobře při tomto loučení. Měl jsem neustále nepříjemný, vyčítavý pocit, že je v tom necháváme samotné, přesto, že jsme do této chvíle řešili vše společně. Celou výpravu na Crufts jsme společně plánovali a připravovali déle než rok, vše jsme řešili spolu, veterinárními náležitostmi počínaje přes zajištění trajektu a ubytování, přihlášení obou našich čtyřnohých miláčků a vyřízení dalších formalit, které jsme k cestě a výstavě potřebovali. No a teď, když se vyskytl první opravdu vážný problém tak bereme nohy na ramena. Fakt mi nebylo příjemné nechat naše kamarády na místě a odjet si směrem k domovu.




Myšlenky na Petru a Michala mě neopouštěly celých více než tisíc kilometrů cesty domů. Řídil jsem Octávii z Liége až 70 km před Rozvadov, kde jsem ji předal švagrovi a sám jsem se namačkal na sedadlo za ním na kterém jsem strávil zbytek cesty v poloze skrčence. Při mé výšce 190 cm to opravdu nebylo pohodlné cestování, tohle auto není pro "normální" lidi na dlouhé cesty. Domů, do Ivančic, jsme dorazili po necelých jedenácti hodinách v pondělí kolem čtvrt na osm ráno. Za poslední týden to byla třetí noc během které jsem vůbec nespal. Navíc jsem se už týden neholil, protože moje holení zůstalo v Ivančicích, takže jsem vypadal jako po pořádném flámu.

Hermiona odpočívá na Petře a Petra na lavičce

Odpočinek v parku
 Co však bylo v té chvíli úplně nejdůležitější bylo to, že jsme všichni v pořádku doma. Dokonce nás bylo o jednoho více, protože s námi přijel také Harry, kterému by jako pejskovi v belgickém hotelu pšenka nekvetla a asi by musel bydlet v porouchaném Passatu odstaveném na hotelovém parkovišti. Byli jsme doma a hned jsme museli začít řešit další naléhavé záležitosti, které se na nás jenom hrnuly.

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice

sobota 10. března 2012

Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 4.

Dnešní výstavní den na výstavě psů CRUFTS 2012 v anglickém Birminghamu, který byl věnovaný skupině psů označované GUNDOG je minulostí a pomalu se z něj stává historie. A právě dnes se na této nejprestižnější výstavě psala historie chovu českých welššpringršpanělů. Dnes byli na výstavě předvedeni první dva čeští welššpringršpanělé (narození v ČR a se zápisem v české plemenné knize) za celou dobu jejího trvání, od roku 1891. Těmito welššpringršpaněly byli, jsou a navždy zůstanou pes Harry Potter Ivančice a fena Hermiona Granger Ivančice. Byli to právě tito dva jedinci, kteří tu historii vytvořili a my jsme byli u toho a byli jsme strůjci tohoto obrovského počinu v chovu welššpringršpanělů u nás. Oba byli předvedeni ve třídě "Yearling dog". Welššpringršpaněly posuzovala Mrs. Christine Knowles, kennel Menstonia.

Hermiona ve svém benchi na výstavě CRUFTS 2012

Petra u Hermionina benche na výstavě CRUFTS 2012

Harry Potter Ivančice byl ve třídě do které se přihlásilo celkem 13 psů. Harrymu se povedlo pod vedením majitelky uspět na více než výbornou, protože se umístil mezi prvními pěti psy ve třídě jako třetí. Harry dosáhl naprosto mimořádného úspěchu a tímto svým oceněním dosáhl na metu na kterou se ještě nikdy nedostal žádný český ani československý welššpringršpaněl.

Harry Potter Ivančice (vpravo) po té co obsadil třetí místo ve třídě Yearling dob na výstavě CRUFTS 2012

Hermiona Granger Ivančice byla předvedena ve třídě do které bylo přihlášeno 10 fen. Neumístila se sice mezi prvními pěti, ale to nám vůbec nekazí radost z toho jak hezky a bezchybně se předvedla. Konkurence byla v tomto případě minimálně stejně silná jako u Harryho, ale možná chyběl Hermioně jenom malý kousek štěstí. Přesto jsme s jejím vystoupením velmi spokojeni.

Je pozdě večer, jsem velmi unavený po celodenní náročné výstavě, rád bych napsal více, ale musím končit protože zítra nás čeká dlouhá cesta domů a na tu je třeba se aspoň trochu vyspat. Jakmile to bude možné tak se k psaní vrátím a sepíši všechny své zážitky a pocity z druhého výstavního dne na CRUFTS 2012 a z předvedení prvních českých welššpringršpanělů na ní.

Děkujeme s manželkou moc a moc všem našim kamarádům, přátelům a známým, kteří nám drželi pěsti a tlapky, děkujeme za všechny SMS a e-maily, které jsme dostali, slibujeme, že na všechny odpovíme,Vaše podpora nás moc těší.

Harry Potter Ivančice a Hermiona Granger Ivančice - první čeští welššpringršpanělé předvedení na výstavě CRUFTS

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice

pátek 9. března 2012

Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 3.

Druhý den našeho pobytu v Británii jsme se rozhodli věnovat odpočinku a přípravě na naše zítřejší účinkování na výstavě CRUFTS 2012. Hlavní úkol, který jsme si pro tento den vytyčili byl vyzkoušet si cestu z našeho hotelu na parkoviště u National Exhibition Center kde výstavy probíhá. S ohledem na to, že podle Google by nám cesta měla trvat asi 25 minut a máme k dispozici GPS navigaci jsem to považoval za formalitu. "Člověk míní, ale technika mění" tak by se dala parafrázovat situace s naší "zkušební jízdou". Vyjeli jsme od hotelu s navigací nastavenou na jedno z parkovišť u NEC a předpokládal jsem, že se za půl hodinky obrátíme u jeho vjezdu a budeme pokračovat do centra Birminghamu na naplánovanou prohlídku. Ve skutečnosti jsme po hodině ježdění všemi možnými cestami, při kterých jsme měli možnost prohlédnout si osobitou asijskou čtvrť a architekturu typickou pro tuto část Anglie, skončili mezi ohrazenými loukami na kterých se spokojeně pásly ovce a tu a tam se vyskytovala velmi malebná vesnická usedlost. Nádherná scenerie středoanglického venkova nás sice uchvacovala, ale zároveň jsme si zoufali při představě, že nejsme schopni v Birminghamu najít NEC v jehož halách právě probíhá první výstavní den CRUFTS 2012. Nakonec jsme museli vzít rozum do hrsti a s jeho pomocí jsme dorazili tam kam jsme původně chtěli. Tato další příhoda, jejíž hlavní účinkující byla gépéeska, mi opět potvrdila, že na moderní vymoženosti se není možné vždy a zcela spolehnout. Předevčírem u mě moje navigace stejně už ztratila část své vážnosti když na území Belgie dosti dlouhou dobu udávala v políčku "nadmořská výška" údaj -2 metry. Vlastně to tedy byla nadmořská hloubka a ne nadmořská výška! Ještě štěstí, že to určitě nebyla pravda jinak bychom všichni potřebovali šnorchl.

Petra s Hermionou pod rozkvetlým stromem v centru Birmnighamu
 Když jsme splnili hlavní úkol – vyzkoušet si příjezd k NEC, tak jsme se obrátili k centru Birminghamu, které jsme si chtěli projít. Naše cesta vedla kolem fotbalového stadionu klubu Aston Villa (založen 1874) v jehož řadách hráli v minulosti také čeští reprezentanti Patrik Berger a Milan Baroš. Jako hlavní cíl jsme si ale vytyčili budovu obchodního domu Selfridges jehož plášť je tvořen membránou z průsvitných čoček, autorem návrhu stavby je český architekt Jan Kaplický. Prohlédli jsme si také nákupní centrum Ringbull a  nádraží Birmingham New Street a prošli jsme se kolem jednoho z vodních kanálů, které dnes už slouží pouze k výletní plavbě. Mimochodem, v Birminghamu se nachází více plavebních kanálů než v Benátkách, celkem jich tu je více než 60 km. Trasu a cíle naší cesty jsme museli přizpůsobit tomu, že jsme měli s sebou Harryho a Hermionu, kteří mnohokrát vzbudili pozornost kolemjdoucích, kteří se o ně velmi živě zajímali. Přesto, že se nacházíme v domovině jejich předků tak jsme byli dotazováni na plemeno našich psů což mi přišlo trošku divné.
Obchodní dům Selfridges postavený podle návrhu Jana Kaplického
Petra, Hermiona, Harry a Petra při krátkém odpočinku





Zdeněk a Petra se občerstvují v centru Birminghamu
Michal, Petra s Hermionou a Petra s Harrym u jednoho z birminghamským kanálů
Po návratu do hotelu a krátkém odpočinku jsme museli připravit všechno na zítřejší den. Ještě tu a tam přistřihnout nějaký neposedný pramen psích chlupů, vykoupat ty části psího těla, které získaly naší procházkou jinou barvu než je ta žádoucí a také, samozřejmě, připravit všechna zavazadla a doklady, které s sebou musíme zítra vzít. Přes noc ještě dobijeme baterie našich telefonů a foťáků abychom měli vše připraveno na zítřejší den D. Zítra, 9. března 2012, teď už tomu konečně věřím, si splníme obrovský sen když předvedeme Harryho Pottera Ivančice a Hermionu Granger Ivančice na výstavě CRUFTS 2012.

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice

středa 7. března 2012

Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 2.

Je středeční večer, 7. března 2012, sedím na pokoji v jednom birminghamském hotelu ve čtvrti jejíž obyvatelé jsou většinou přistěhovalci z Indie a Pakistánu a také nějací obyvatelé z Afriky a jejich potomci narození v Británii. Majitelka hotelu je ale běloška a když jsme odpoledne přijeli tak nás čekala a byla velmi příjemná. Náš pokoj má minimalistické rozměry, ale pro nás dva a Hermionu naprosto dostačuje. Podobný pokoj mají Petra s Michalem a Harrym. Sedím v jediném křesle, které je na pokoji, na kolenou mám notebook a snažím se napsat další příspěvek na tento blog.

Odbavení před vstupem na trajekt v Dunkirku
 Máme za sebou dlouhou a náročnou cestu, která začala včera večer. Během necelých dvaceti hodin jsme ujeli autem 1609 km a přepluli na trajektu kanál La Manche. Větší část naší cesty jsme urazili v noci. Večer před dvacátou hodinou jsme ještě byli v Ivančicích před naším domem a pět minut před osmou hodinou dnešního rána se za naším autem zavřela příďová vrata trajektu ve francouzském Dunkirku aby se vzápětí velká loď vydala na cestu přes kanál směr Dover. Byli jsme předposledním automobilem, který se nalodil. Rezervaci jsme sice měli až na trajektovou linku o čtyři hodiny později, ale personál nás pustil do poloprázdného trajektu dříve.

Pohled přes příď tankeru na vlnící se moře
 Cesta po moři je pro rozeného suchozemce vždy nevšedním zážitkem a my jsme se shodli, že pro nás to bylo dnes to nejsilnější co jsme zažili. Trajekt Vás ohromí svými venkovními rozměry a především množstvím nákladních a osobních automobilů, které lze umístit do jeho útrob. Náš Passat se ztrácel v zástupu kamiónů. Během plavby musí zůstat psi ve vozidle, ale všichni lidé musí odejít do prostor na horních palubách vyhrazených pro ně. Personál naše vozidlo označil samolepkou aby bylo jasné, že uvnitř jsou živá zvířata a dohlédl na to abychom nechali mírně pootevřená všechna okénka. Celou plavbu jsme strávili v restauraci na na šesté palubě na přídi. Měli jsme odtud výborný rozhled na plochu oceánu kolem nás. Moře mělo lehce smaragdovou barvu a zpočátku po vyplutí bylo klidné. Jak se ale vzdalovaly francouzské břehy tak se vlny stávaly stále mohutnějšími a na jejich hřebenech se tvořila bílá pěna. Trajekt se znatelně nakláněl a pohupoval a při chůzi musel člověk dávat velmi dobrý pozor na udržování rovnováhy. Také barva oceánu se změnila z původní smaragdové na špinavě hnědou. Pohled z předních oken restaurace na příď rozrážející hladinu od které vítr unášel závoje rozstříknuté vody byl fascinující. Přesto jsme celou plavbu strávili v pohodě a nikdo neonemocněl mořskou nemocí. Postřehl jsem také jednu velmi zajímavou věc, pro mě tedy určitě. Při pobytu v restauraci na palubě trajektu nebyl jazykem, který jsme slyšeli nejvíce angličtina, ale polština. Občas jsem si připadal jako bych se plavil po Baltu. Všiml jsem si také, že pokyny pro užívání dětského koutku byly sepsány, kromě angličtiny, v polštině.

Petra, Michal a Petra během plavby přes kanál La Manche v restauraci na palubě trajektu

První venčení Harryho a Hermiony na anglické půdě
Anglie nás přivítala svým zcela typickým počasím o kterém se můžete dočíst v každém cestopise. Sotvaže jsme ujeli z Doveru asi tři nebo čtyři míle tak začalo pršet a déšť nás provázel prakticky celou cestu až do Birminghamu. Teprve zcela odpoledne déšť ustal, zasvítilo na nás sluníčko a ke slovu proto přišly i sluneční brýle. Cesta po anglické půdě z Doveru do Birminghamu proběhla zcela hladce. Jízda vlevo nám nečinila vážnější problémy, pokud si na to člověk dával pozor. Na oběd jsme se zastavili v rychlém občerstvení a do hotelu jsme, díky GPS navigaci, dorazili bez bloudění těsně před čtvrtou hodinou odpolední. Všichni jsme toužili hlavně po tom abychom se mohli natáhnout a odpočinout si, protože únava z cesty je velmi znát. 

Domky na předměstí Birminghamu
 Máme za sebou organizačně asi nejsložitější část naší výpravy, zvládli jsme všechny přípravy, včetně veterinárních náležitostí, dokázali jsme bez problémů a podle časového plánu dorazit až na místo. Jsme moc rádi, že se nám to takto povedlo. Zítra máme před sebou volný den, který využijeme k odpočinku a také k výletu abychom si prohlédli Birmingham a jeho okolí. Nervozita, která nás pronásledovala je definitivně pryč (aspoň tomu věříme), teď se ale musíme soustředit na páteční výstavu a naše vystoupení na ní. Harry i Hermiona jsou po cestě ve velmi dobré náladě což je velmi důležité, chceme je i nadále udržet v pohodě aby se v pátek mohli předvést v tom nejlepším světle na zeleném koberci v NEC na výstavě CRUFTS 2012.

Hermiona na hotelovém pokoji
Harry na hotelovém pokoji


úterý 6. března 2012

Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 1.

Všechny přípravy se pomalu chýlí ke konci. Co jsme nestihli do dnešního večera už jenom obtížně doženeme. Dnes večer totiž začíná závěrečné dějství našeho velkého dobrodružství, kterému jsme dali jméno "CRUFTS 2012". Už za několik okamžiků vyrážíme na dlouhou cestu jejíž konečnou zastávkou bude město Birmingham ve staré dobré Anglii. V té Anglii kde je všechno tak tradiční a tak konzervativní a tak jiné než u nás na kontinentu. Napadá mě, zda to není příliš troufalé, ano možná až drzé aby se dva welššpringršpanělé z jihomoravského městečka Ivančice vydali na výstavu psů, jejíž tradice sahá až do roku 1891 a jejíž jméno každý znalý kynolog vyslovuje s posvátnou úctou!

Náhled webu CRUFTS 2012 - 2 days to go

 Dnes začíná to pravé dobrodružství a nikdo z nás nedokáže říci jak skončí. Jak a kdy to ale vlastně začalo? Začalo to loni když v únoru získal Harry Potter Ivančice v Brně nominaci na letošní CRUFTS? Nebo to začalo 21. dubna 2010 když se Harry a jeho sestra Hermiona Granger Ivančice, která nominaci na CRUFTS získala loni v květnu v Bratislavě, narodili v naší ložnici přímo vedle naší postele? Nebo to začalo 3. listopadu 2007 když si moje žena Petra vybrala v chovatelské stanici Jifex u pana Fencla fenku Heda Jifex, které jsme začali říkat "Arwen", matku Harryho a Hermiony? Nebo to začalo v létě roku 1997 když přijela slečna Petra Šturmová se svým welššpringršpanělem Endym na dovolenou do Ivančic? Nebo je začátek tohoto dobrodružství na tom úplném začátku když jsem si 14. února 1990 přivezl svoji první welššpringří slečnu od pana Růžičky z Moravské Třebové? Nevím kdy to začalo, ale jisté je, že kdyby se nestaly všechny tyto věci, které jsem vyjmenoval a velká spousta dalších tak bychom dnes s Petrou nemohli zažívat to co zažíváme.

Harry Potter Ivančice se svojí paničkou po získání nominace na CRUFTS 2012

Hermiona Granger Ivančice na loňské květnové bratislavské výstavě

Je úterý 6. března 2012 a já mám před sebou na stole stranu v kalendáři, kterou moje žena popsala tím pro ni tak typickým způsobem. Udělala to hned když jsem kalendář přinesl loni v listopadu domů a mě to tehdy připadalo tak strašně vzdálené a neskutečné. Dnes už mi to nepřipadá tak vzdálené, ale pořád stejně neskutečné. Za pár let na to všechno budeme jenom vzpomínat a abychom si mohli ty vzpomínky trochu oživit tak jsem se rozhodl, že o naší výpravě na výstavu CRUFTS 2012 do anglického Birminghamu budu psát články na tento Welššpringří blog. Nevím kolik jich a jak budou dlouhé, ale budu se snažit abych u toho vydržel.
 
Určitě bych nás měl trochu představit aby všichni věděli kdo se bude v tomto mém povídání vyskytovat. Těmi úplně nejdůležitějšími jsou dva welššpringršpanělé, pes a fena, bratr a sestra, Harry Potter Ivančice a Hermiona Granger Ivančice jejichž rodiči jsou Heda Jifex "Arwen" a Twigle Noor. Kolem Harryho a Hermiony se to teď všechno točí, oni jsou středem celého dění, my ostatní jim jenom děláme doprovod. No a složení doprovodu je následující: Harryho páníčci jsou Petra a Michal a k Hermioně patří moje žena Petra a k ní ještě moje maličkost. Teď máme před sebou zhruba dvacet hodin dlouhou cestu jejíž součástí je také plavba přes Kanál a na jejím konci nás čekají hotelové pokoje, které jsme si objednali již s dostatečným předstihem.
Hermiona má sbaleno a je připravena k odjezdu.