Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 5.

Původně jsem plánoval, že další příspěvek na svůj blog zabývající se naší účastí, dnes už mohu napsat, že velmi úspěšnou účastí, na výstavě Crufts v Birminghamu napíši velmi brzy. Plány jsem však musel přizpůsobit událostem jejichž sled mi nedal příležitost a dostatek času na psaní.

Hlavní příčinou mého zdržení je selhání automobilní techniky. V minulém článku jsem psal, že nás čeká dlouhá cesta domů, ale to jsem netušil, že ta cesta bude o trochu delší, než jsme plánovali. Z anglického Birminghamu jsme odjížděli směrem na Českou republiku podle plánu v sobotu dopoledne. Na čtvrtou hodinu odpolední jsme měli objednané místo na trajektu odjíždějícím z Doveru do Dunkirku. Přijeli jsme včas, nalodili jsme se bez problémů a cesta přes kanál ve společnosti Martiny Hladké (vystavovala na Crufts ASS Buxus of Klamar Garden a Idol Jack od Stroupinského potoka) a její rodiny proběhla v naprosté pohodě. Moře bylo tentokrát klidné, opět mělo onu světle smaragdovou barvu a tvářilo se přívětivě.

Porada v hotelu v Liége

Ještě na palubě trajektu jsem zasedl za volant Michalova Passatu abych jej řídil směrem k domovu. Jedno sto třicet koní ukrytých v motoru Passatu je stádo dostatečně velké aby si člověk mohl jízdu užívat a proto jsem se i docela těšil, hlavně pak na jízdu po německých dálnicích, které vůbec nepřipomínají "nejdelší české schody" s označením D1. Dostat se do Německa však ale znamená projet celou Belgii s jejím rychlostním omezením na 120 km/h, byl jsem však rozhodnutý to vydržet. Jízda po belgických dálnicích je navíc v noci o to příjemnější, že jsou trvale a souvisle osvětleny.
Těsně před Bruselem, městem všech evropanů, mě však vyrušil ostrý zvukový signál a červená kontrolka dobíjení, která se rozsvítila na palubní desce s důrazným varováním "Do servisu". Byla sobota, kolem deváté večer a my se nacházeli v srdci Belgie.

Odbočil jsem z dálnice na předměstí Bruselu, kde jsem vyhledal benzínku s nočním provozem. Původně jsme sice chtěli do Bruselu zajet a pokusit se najít otevřené obchodní centrum, kde by si moje žena mohla koupit krabičku belgických pralinek po kterých velmi toužila, ale v současné situaci jí nezbylo nic jiného, než si nechat zajít chuť. Po kontrole motorového prostoru při které jsme zjistili, že řemen pohánějící alternátor je na svém místě a alternátor se točí jsme se rozhodli pokračovat v cestě ještě o kus dále. Znovu jsem najel na dálnici, neustále jsem sledoval palubní desku a přál si aby ta hnusná červená kontrolka zhasla.

Po asi hodině jízdy, kdy jsem využil přednosti osvětlených belgických dálnic a přepnul pouze na obrysová světla jsme opět zastavili na benzínce. Energie v autobaterii ubývalo a hrozilo, že se Passat zastaví ve chvíli kdy se uzavře elektromagnetický ventil na přívodu paliva. Michal zavolal asistenční službu a domluvil odtah nepojízdného auta. Nacházeli jsme se 26 km před městem Liége.

Odtahový automobil IVECO vybavený automatickou převodovkou řídil bodrý belgičan se kterým si Petra velmi dobře rozuměla francouzsky. Chlapík vyzkoušel zda alternátor našeho vozu dává nějaké napětí a když zjistil, že nic, tak nám řekl, že může auto s námi odvézt do jejich depa odkud si musíme zavolat taxi a hotel ať nám sežene naše asistenční služba. Oprava auta se bude řešit až v pondělí, v neděli v Belgii nikdo nepracuje. O pravdivosti tohoto tvrzení jsme měli možnost se později přesvědčit. V té chvíli nám nezbylo než souhlasit. Než ten bodrý chlapík naložil našeho polomrtvého Passata na ložnou plochu náklaďáku i s Harrym a Hermionou uvnitř a než jsme se nasoukali do kabiny Iveca stačil Michal zadat asistenční službě hledání noclehu pro nás a psy v Liége. Během jízdy po dálnici zavolal Michalovi operátor asistenční služby, že pro nás má hotel. Dvoulůžkový pokoj za 130 Euro na noc jsme však museli odmítnout.

Řidiči odtahovky jsme ale byli asi sympatičtí a i když neustále opakoval, že problémem jsou naši psi, tak nám sehnal dvěma telefonáty hotel za 81 Euro. Dovezl nás dokonce až na hotelové parkoviště a nechal se Petrou přemluvit k tomu, že našeho Passata na parkovišti vyložil. Zatímco Petra s Michalem vyřizovali na recepci hotelu ubytování pro naši smíšenou lidsko-psí skupinu, já s Petrou jsme tomu řidiči věnovali osm plechovek piva jako ocenění jeho vstřícnosti. Ta piva si koupil Michal v Anglii jako dárek pro své kamarády, kteří ale asi nikdy neochutnají anglické pivo.
Do hotelového pokoje jsme se dostali v půl druhé v noci a protože se už nedalo dělat nic jiného tak jsme se umyli a zalezli do postelí.

Hotel v Liége ve kterém jsme strávili neplánovaně jednu noc

 V neděli ráno jsme svolali velkou poradu na které jsme řešili co s autem a jak se dostat domů. Sehnat někoho kdo by se zabýval jeho opravou hned v neděli bylo naprosto nereálné, odtah vozu se nám, zatím, jevil jako varianta nevhodná a tak jsme se rozhodli pro kombinované řešení. Moje žena Petra zavolala svému otci, který sedl do jejich rodinné Octávie a vydal se do Liége aby odvezl do Ivančic Petru, mě a Hermionu s Harrym. Psi byli v Belgii pro ubytování opravdu problém. Recepční řekla, že je nechá na hotelu jednu noc jenom proto, že jsme v takové situaci v jaké jsme. Musím říci, že mě tento přístup velmi překvapil. U nás dostane můj pes ve většině restaurací misku s vodou dříve než já jídelní lístek, ale na západě jej musíte uvázat k zábradlí před restaurací anebo ještě lépe jej nechat úplně doma. Zbývající část naší výpravy, to znamená Petra s Michalem měli zůstat v Liége do pondělí, zařídit opravu auta a s ním se vrátit domů. Když jsme vše takto vytelefonovali a vyemailovali, naštěstí  v hotelu fungovala zdarma vifina, tak jsme vyklidili jeden pokoj, sestěhovali jsme se do toho druhého a za ten vyklizený zaplatili. Dostali jsme sice nějakou slevu, ale 71 Euro za hotelový pokoj od 01:30 do 10:00 hodin je cena opravdu královská.

Ztroskotanci na prohlídce Liége

Ztroskotanci po obědě

Čekání na příjezd Petřina otce, plánovaný na 20.00 hodin večer, jsme se rozhodli vyplnit prohlídkou města spojenou s obědem v některém rychlém občerstvení podle hesla: "Mac Donalds - tak trochu jako restaurace". Město Liége je starobylé a proto byla procházka velmi hezká. Město bylo plné holubů a Hermiona si připadala jako na lovu.

Petřin otec se švagrem dorazili kolem osmé. Hned jsme přemontovali "rakev" ze střechy Passatu na střechu Octávie, sbalili jsme svoje věci, některé jsme zapomněli na pokoji a některé v Passatu, hlavně jsme ale naložili Harryho a Hermionu a rozloučili jsme se s Petrou a Michalem. V této chvíli musím napsat, že mi nebylo příliš dobře při tomto loučení. Měl jsem neustále nepříjemný, vyčítavý pocit, že je v tom necháváme samotné, přesto, že jsme do této chvíle řešili vše společně. Celou výpravu na Crufts jsme společně plánovali a připravovali déle než rok, vše jsme řešili spolu, veterinárními náležitostmi počínaje přes zajištění trajektu a ubytování, přihlášení obou našich čtyřnohých miláčků a vyřízení dalších formalit, které jsme k cestě a výstavě potřebovali. No a teď, když se vyskytl první opravdu vážný problém tak bereme nohy na ramena. Fakt mi nebylo příjemné nechat naše kamarády na místě a odjet si směrem k domovu.

Myšlenky na Petru a Michala mě neopouštěly celých více než tisíc kilometrů cesty domů. Řídil jsem Octávii z Liége až 70 km před Rozvadov, kde jsem ji předal švagrovi a sám jsem se namačkal na sedadlo za ním na kterém jsem strávil zbytek cesty v poloze skrčence. Při mé výšce 190 cm to opravdu nebylo pohodlné cestování, tohle auto není pro "normální" lidi na dlouhé cesty. Domů, do Ivančic, jsme dorazili po necelých jedenácti hodinách v pondělí kolem čtvrt na osm ráno. Za poslední týden to byla třetí noc během které jsem vůbec nespal. Navíc jsem se už týden neholil, protože moje holení zůstalo v Ivančicích, takže jsem vypadal jako po pořádném flámu.

Hermiona odpočívá na Petře a Petra na lavičce

Odpočinek v parku

 Co však bylo v té chvíli úplně nejdůležitější bylo to, že jsme všichni v pořádku doma. Dokonce nás bylo o jednoho více, protože s námi přijel také Harry, kterému by jako pejskovi v belgickém hotelu pšenka nekvetla a asi by musel bydlet v porouchaném Passatu odstaveném na hotelovém parkovišti. Byli jsme doma a hned jsme museli začít řešit další naléhavé záležitosti, které se na nás jenom hrnuly.

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice