Welššpringří blog: Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012

V tomto díle mého líčení naší "welššpringří" výpravy na Crufts 2012 se konečně dostanu k tomu hlavnímu, tedy k vystavování na této nejprestižnější výstavě psího světa.

Majitel hotelu ve kterém jsme v Birminghamu bydleli nám řekl, že od nich se na Crufts jezdí o půl sedmé. Cestu jsme si již nacvičili den předtím, sice s malou zajížďkou, ale nakonec se nám povedlo nastavit naši navigaci na vjezd na jedno z parkovšť u NEC. Proto nám v to páteční ráno 9. března 2012 stačila jenom chvilka na její nastavení a pak už jsme vyrazili od hotelu vstříc největšímu výstavnímu dobrodružství jaké jsme dosud podnikli.

Dálniční křižovatka Spaghetti Junction

Na tomto místě se musím zmínit ještě o jedné záležitosti. Birmingham spojují s okolními městy dálnice, což není nic neobvyklého v našem světě a na nich bývají křižovatky, což také není nic nečekaného. Ovšem v blízkosti Birminghamu se na dálnici M6 nachází křižovatka číslo 6. Když to takhle člověk napíše tak to nezní vůbec špatně, ani zle, ale pod tímto sympatickým číslem se skrývá Gravelly Hill Interchange, nazývaná a daleko více známá jako Spaghetti Junction. Křižovatka, která je jednou z nejznámějších birminghamských pozoruhodností a asi nejznámější silniční křižovatkou Velké Británie a zcela určitě také nejsložitější. Již před odjezdem do Británie jsme byli varováni abychom se tomuto místu vyhnuli. Původně když jsem pomocí přítele Googla prověřoval kudy povede naše cesta z hotelu na výstaviště tak jsem zjistil, že jedna z možných tras protíná právě Spaghetti Junction a rozhodl jsem se, že tuto nepoužijeme. V to páteční ráno jsem si však na to vůbec nevzpomněl a zatrnulo mi až ve chvíli kdy se náš Passat řízený Michalem vřítil přímo do spleti podjezdů a nadjezdů. Jak rychle jsme se tam vřítili tak rychle jsme ji zase opustili a obávanou Spaghetti Junction jsme nechali daleko za zády. Vůbec to nebylo tak hrozné jak nám tvrdili, horší to bylo když jsme den předtím skončili mezi pastvinami pro ovce místo na parkovišti u NEC.

Harry s Petrou a Michalem na cestě z parkoviště do haly

K NEC jsme dorazili kolem sedmé, vybalili jsme všechny věci z auta, navěsili je na sebe a vydali jsme se hledat na výstavišti halu číslo dvě a v ní kruh číslo deset, který byl naším dnešním cílem. Asfaltová cesta po které jsme kráčeli nás vedla kolem jezera přímo ke vchodu do té "naší" haly. V ní jsme nejprve museli nalézt svoje "benche". Na Crufts je to totiž zařízeno tak, že pro každého pejska je v hale připraven jeho "bench". Je to vlastně taková klícka tvořená podlahou, jednou zadní a dvěma bočními stěnami nad kterou je umístěno jeho katalogové číslo. Majitel může svému svěřenci do "benche" položit deku a nechat jej tam po celou dobu výstavy. "Bivakovat" se psy na dece v těsné blízkosti výstavního kruhu, tak jak je obvyklé u nás, se tady totiž nesmí. Musím říci, že mi toto uspořádání připadá mnohem lepší. Každý "bench" má v podlaze kovový kroužek ke kterému můžete svého pejska přivázat kdyby měl snahu z něj někam zmizet. Je obvyklé, že si k "benchi" přistavíte přinesenou židličku a pod něj, že si uložíte věci, které momentálně nepotřebujete.

Tato fotografie putovala jako MMS do ČR celých 21 dnů

Hned jak jsme uložili Hermionu do jejího "benche" tak jsem vytáhl z kapsy mobilní telefon a pořídil její fotku, kterou jsem odeslal naší kamarádce Jitce, která byla v té době v zaměstnání, ale jinak bydlela u nás doma a starala se o zbytek naší smečky po dobu naší nepřítomnosti. Ještě jsem připsal text: "Dorazili jsme na výstaviště". Osud této MMS byl velmi zajímavý v tom, že dorazila adresátce po 21 dnech, až 30.března. Nevím, jestli šla celou dobu pěšky, nebo si aspoň občas něco stopla, ale její průměrnou rychlost jsem spočítal na cca 3,3 km/h, což odpovídá pomalé chůzi. Příště si posílání podobných zpráv z Británie rozmyslím.

Hermiona s Petrou u našeho "benche".

Jakmile jsme obsadili "bench" připravený pro nás vydali jsme se hledat "náš" kruh číslo 10. Našli jsme jej velmi rychle a já jsem konečně před sebou uviděl ten velký čtverec zeleného koberce, který jsem do té doby vídával pouze na fotografiích. Teď mi ležel doslova a do písmene u nohou a mě se splnil ten obrovský sen, že se po něm projdu a proběhnu se svým welššpringršpanělem. Hermiona stála v té chvíli vedle mě, připnutá na bílém výstavním vodítku a já jsem cítil jak mi běhá mráz po zádech. Bylo ještě hodně brzo, kolem našeho výstavního kruhu bylo jenom málo lidí a výstavní kruh byl prázdný. Tak jako jsme zvyklí na všech výstavách jsme si s Hermionou celý kruh pomalu obešli. Hermiona si očichala vše o co projevila zájem a teprve potom jsem jí upravil vodítko do správné polohy a vyzkoušeli jak se nám bude po zeleném výstavním koberci v kruhu běhat. Pěkně dokola, do trojúhelníku, tam a zpět, bylo to prima i když to byla jenom zkouška. Zároveň s námi si koberec v kruhu vyzkoušeli také Petra s Harrym. Oba jsme potom Harryho a Hermionu ještě postavili několikrát do výstavního postoje, než jsme kruh opustili a vrátili je do jejich "benchů". Generálka skončila příště to již bude "naostro".