Společně

Od roku 1997 žijeme společný život v jedné velké smečce – Petra, Zdeněk a s námi několik welššpringršpanělů. Prvním naším společným welššpringršpanělem byla a dosud stále je naše Cira Jifex "Kety", kterou jsme si od pana Jindřicha Fencla přivezli v srpnu 1997. "Kety" je velkou psí osobností a všichni dohromady jsme si užili spoustu legrace, ale taky nervů při výcviku, na zkouškách, výstavách, honech, při odchovu jejích štěňátek i v každodenním životě.

Z "Kety" se stala chovná fena, ve své době jedna z mála, která měla úspěšně složené všestranné zkoušky. V době svého „chovného“ věku dala "Kety" dva vrhy štěňat, při kterých se projevila jako velmi pečlivá a obětavá matka. Její druhý porod proběhl císařským řezem, a proto jsme se rozhodli ji už dále nekrýt. Bohužel došlo k tomu, co se může stát i mnoha jiným chovatelům. Po "Kety" nám nezůstala doma fena, kterou bychom mohli uchovnit a pokračovat na ní s vynikajícím základem, který jsme v ní měli. Gira Ivančice sice plně odpovídá všem našim požadavkům na exteriér, povahu i lovecké vlastnosti WSS, ale bohužel se u ní projevují známky intolerance na určité potraviny (alergie na lepek). Rozhodli jsme se proto, že se ji nebudeme snažit uchovnit. Myslíme si, že tímto rozhodnutím jsme chovu welššpringršpanělů prospěli a čas nám to jistě potvrdí. Gira s námi žije jako náš nejvěrnější společník a tzv. „nosič dobré nálady“.

V roce 2004 se Zdeněk stal rozhodčím z výkonu pro malá plemena. Získání této kvalifikace předcházelo dosti dlouhé období pochyb nad vhodností a smysluplností tohoto kroku. Jak se nakonec ukázalo, tak o jeho služby nebyl na domovském okrese Brno-venkov žádný zájem, proto jsme se stali oba od roku 2008 členy OMS Třebíč, kde je nabídka uplatnění rozhodčího velmi široká, s ohledem na množství zkoušek, které se zde pořádají. V současné době může Zdeněk posuzovat ZV, PZ, LZ a BZ malých plemen, rozšíření aprobace na další typy zkoušek má v plánu, jakmile mu to umožní časové možnosti.

V letech 2007 a 2008 jsme oba dostali možnost účastnit se jako pořadatelé organizace výstav slídičů konaných v rámci KCHLS. V roce 2007 jsme byli členy výstavního výboru „Klubové výstavy slídičů“. Po jejím skončení byla Petře nabídnuta ze strany tehdejší výstavní referentky výboru KCHLS možnost stát se ředitelkou výstavy pro rok 2008. Petra tuto nabídku přijala, a tak jsme oba společně byli ředitelé „Speciální výstavy španělů“ konané v září 2008. Obě výstavy se konaly v Žebětíně a zařadily se mezi velmi úspěšné kynologické akce. Zvláště výstava v roce 2008 kladla na nás jako ředitele zvýšené nároky vzhledem k nebývalému počtu přihlášených psů a jejich posuzování ve čtyřech kruzích za účasti tří zahraničních a jednoho domácího rozhodčího.

Na podzimní schůzi sekce WSS v roce 2007 byl Zdeněk zvolen delegátem na konferenci KCHLS, která se následně konala 15. března 2008 v Třebíči. Na členské schůzi sekce WSS dne 26. října 2008 byl Zdeněk zvolen do funkce vedoucího sekce WSS v KCHLS. Od tohoto dne se mu k dosavadní chovatelské činnosti a práci rozhodčího z výkonu přidala ještě práce funkcionářská. Zdeněk si velmi cení důvěry, kterou mu členové sekce WSS touto volbou prokázali, a chápe výkon této funkce jako možnost vykonat něco prospěšného pro společenství chovatelů welššpringršpanělů v naší zemi.

Naše rodina se naposledy rozrostla 3. listopadu 2007. Toho dne jsme si od pana Jindřicha Fencla přivezli fenku WSS Heda Jifex, které od prvního dne říkáme „Arwen“. Do této fenky vkládáme v současné době veškeré svoje chovatelské naděje. Jak budou naplněny, se ukáže v letošním roce.

Tak jak běží čas a všechno se vyvíjí a postupuje, tak i naše kynologická činnost zaznamenala v různých obdobích různou intenzitu, nikdy jsme si ale nedokázali představit, že bychom se vzdali života se psy. Naši psi s námi obývají náš dům a účastní se naprosté většiny našich činností. Nejenom, že s námi chodí na lov, ale také třeba na výlety, na návštěvy k našim kamarádům a také velmi často do zaměstnání. Naprostá většina našich přátel a známých pochází z řad kynologů a spousta těch „ostatních“ nás považuje za „exoty“.

To jsme my v srpnu 2012: zleva "Arwen", Petra, Ellen, Zdeněk, Gira a Hermiona.

V květnu 2009
Petra a Zdeněk Šilbergerovi

Můj život s welššpringry

Je to již 19 let, co do mého života vstoupilo plemeno welsh springer spaniel. Když můj otec složil zkoušky z myslivosti, nastala zcela samozřejmá otázka, jakého loveckého psa si pořídit. Při hledání toho správného plemene pro nás jsme u našeho příbuzného zcela nečekaně poznali jeho welššpringra Dona z chovatelské stanice Jikran. Po tomto setkání bylo rozhodnuto, že tím pravým společníkem pro naši rodinu bude welššpringršpaněl.

A měli jsme štěstí, když v chovatelské stanici Jikran právě očekávali vrh štěňátek po stejných rodičích, jako pocházel Don. V srpnu roku 1990 jsme si domů přivezli našeho prvního welššpringra Ernyho Jikran, kterému jsme ale po celý jeho život říkali „Endy“.

V té době jsem již navštěvovala myslivecký kroužek u paní Ludmily Landovské, díky které se mi otevřel svět myslivecké kynologie. Setkání s paní Landovskou mě ovlivnilo na celý další život, vděčím jí za spoustu věcí, které se staly, a spoustu rozhodnutí, která jsem učinila. Paní Landovská mi velmi pomohla při výcviku Endyho a ze mě vychovala myslivce. Naše přátelství, kterého jsem si vždy velmi vážila, trvalo 19 let a bylo ukončeno až její smrtí v roce 2009, v jejích nedožitých 95 letech. Je pro mě velkou ctí, že jsem mohla poznat a přátelit se s paní Ludmilou Landovskou, člověkem, který celý svůj život zasvětil myslivosti, chovu a výcviku loveckých psů a který byl ochoten vždy pomoci.

Náš Endy byl rozený lovec, takže usměrnit jeho „vášeň pro lov“ bylo občas tvrdým oříškem, ale podařilo se. Dnes, s odstupem let, mám ale pocit, že spíše vychovával on nás. Přesto složil Endy podzimní zkoušky a byl platným pomocníkem při lovu. Díky Endyho výbornému exteriéru se mi otevřel také svět psích výstav, na kterých jsme byli úspěšná dvojice. V roce 1994 jsem vstoupila do „Klubu chovatelů loveckých slídičů“ a z Endyho se stal chovný pes. V roce 1996 jsem úspěšně složila zkoušky z myslivosti a byla slavnostně pasována na myslivce, a tak jsme byli v rodině myslivci dva.

O rok později jsem spolu s Endym odjela na pozvání na krátkou dovolenou na Moravu. Ani jeden z nás netušil, že se za krátkou dobu do místa naší dovolené vrátíme a zůstaneme zde žít a rozšíříme chovatelskou stanici Ivančice o mě a mého chovného psa Endyho. V Ivančicích jsem v roce 1998 vstoupila do místního mysliveckého sdružení jako historicky druhá žena.

Můj odjezd na Moravu způsobil to, že má rodina přišla o rodinného kamaráda a táta o loveckého psa. Rodičům se moc stýskalo po welššpringří duši a myslivec bez psa je pouze poloviční myslivec, a tak si v roce 1998 koupili welššpringří slečnu Coru ze Slovákové.

"Endy" a Petra na první výstavě

V květnu 2009
Petra Šilbergerová

Jak to začalo u Zdeňka

Už se mi asi nepodaří zjistit přesné datum, ale pro účely tohoto vyprávění bude stačit, když napíši, že to bylo ve druhé polovině 70. let minulého století, když jsem přišel do kotelny Střední zemědělské technické školy v Ivančicích a tam uviděl poprvé v životě welššpringršpaněla. Na zemi tam sedělo červenobílé štěňátko s dlouhýma ušima, zkráceným ocáskem a nádherně pihovatým nosem. Byl to „Lux“, přesněji tedy vlastně „Lin z Černé seče“, a jeho majitelem byl otec mého nejlepšího kamaráda Luboše, pan Bohumil Mařík, školník ve jmenované škole, ale hlavně myslivec, jehož prostřednictvím jsem se k myslivosti dostal i já.

Lux byl welššpringršpaněl, který dělal čest svému plemeni. Jenom to, že pan Mařík měl psa především pro výkon myslivosti, bylo příčinou, že se tento jedinec nikdy neukázal na žádné výstavě a nestal se z něj chovný pes. "Luxova" lovecká vášeň byla opravdu na úkor poslušnosti a o jeho výkonech se vyprávělo v našem sdružení velmi dlouho. Podzimní zkoušky složil "Lux" prakticky sám a ještě při tom stačil leccos naučit svého vůdce. Jako kluci jsme s "Luxem" zažili nejedno dobrodružství, které by stálo za vyprávění.

Lin z Černé seče "Lux"

Dalším welššpringršpanělem vstupujícím do mého života byla fena Anita od Bílé břízy, kterou jsem si přivezl domů v únoru 1990 od pana Růžičky z Moravské Třebové. Bylo mi něco přes dvacet let a můj život s WSS začal psát kapitolu, která trvá do dneška. Když jsem si k panu Růžičkovi pro štěňátko jel, požádal jsem paní MVDr. Marii Šerou, aby mi pomohla s jeho výběrem. Byla v té době již zkušenou vůdkyní psů a chovatelkou malých münsterlandských ohařů a drsnosrstých jezevčíků, a tak ráda pomohla takovému „zelenáči“, jako jsem byl já. A musím říci, že mi pomohla mockrát i později a naše přátelství je stále živé.

Když se na to dívám s časovým odstupem, který dnes už mám, tak musím přiznat, že Anita více učila mne než já ji, ale jako tým jsme byli dobří. V roce 1993 jsem Anitu uchovnil a nakryl psem Erg de la Font de Se, kterého měl ve svém majetku tehdejší poradce chovu WSS pan František Liml z Kostelce nad Orlicí. Zároveň jsem si zaregistroval chovatelskou stanici s názvem „Ivančice“.

Jednu fenku z prvního vrhu si u mě vybral Dr. Yannos Christoa, který v té době v Brně dokončil studium veterinární medicíny a chystal se k návratu do své vlasti na středomořský ostrov Kypr. Tím štěňátkem byla Alyna Ivančice a ve věku necelých 10 měsíců se svým páníčkem opravdu na Kypr odletěla. Stala se tak historicky třetím jedincem WSS na tomto ostrově. Její dva předchůdci pocházeli také z tehdejšího Československa, byli to Kiki od Štědrého potoka a Hektor Vyšoháj. S Dr. Christoa jsem v kontaktu až do dnešní doby, i když dnes už ani zdaleka ne tak intenzivně jako v polovině devadesátých let, kdy jsem na Kypru několikrát pobýval právě v souvislosti s chovem a výcvikem loveckých psů.

V roce 1994 přibyla k Anitě ještě Bára Ivančice, fenka z jejího druhého vrhu, jejímž otcem byl Tobby von Snellestein, nádherný pes importovaný z Holandska, jehož majitelem byl pan JUDr. Svoboda z Brna. Od té doby jsme už byli zcela regulérní smečkou. Bára měla, bohužel, nález DKK, který ji vylučoval z chovu, a proto prožila většinu svého dlouhého a šťastného psího života ve spřátelené rodině, v malé vesnici nedaleko Ivančic.

Přelomovým rokem v mém životě, a to jak osobním, tak kynologickém, byl zcela určitě rok 1997, kdy naše smečka zaznamenala velké množství přírůstků. Některé z nich byly dlouhodobě plánované a očekávané a některé byly neplánované a zcela neočekávané. Tím očekávaným byla fenka WSS Cira Jifex "Kety", kterou jsme si v srpnu přivezli od pana Jindřicha Fencla z České Břízy, a tím méně očekávaným byla slečna Petra Šturmová (dnes paní Petra Šilbergerová), se kterou od léta toho roku tvoříme společnou smečku. Spolu s Petrou přišel do smečky také první pes WSS v CHS Ivančice, chovný pes Erny Jikran "Endy".

V dubnu 2009
Zdeněk Šilberger

Jak jsme byli na Venhodovi

V pátek 12. července 2013 to bylo již dlouhých šestnáct let co se v CHS Jifex pana Jindřicha Fencla narodilo jeho fence CH Bessy Jifex, po krytí psem Bak od Prvního potoka, sedm welššpringřích štěňátek. Z jedné fenky, které dali jméno Cira, se pro mě a moji ženu Petru stala věrná společnice a vynikající kamarádka na dlouhých čtrnáct let. Hned cestou domů jsme malou Ciru přejmenovali na "Kety" a tak jsme jí také říkali celý její život.

V červnu to byly již dva roky co nás naše milovaná "Kety" navždy opustila a odebrala se do psího nebe, my však na ni stále často vzpomínáme. "Kety" byla obrovskou psí osobností, byla lovec tělem i duší a při tom dokázala být neobyčejně obětavou matkou, která se o svá štěňátka starala s naprosto vzornou mateřskou péčí.

 "Kety" byla ve své době jednou z mála chovných fen WSS, která měla úspěšně složené všestranné zkoušky. O naší účasti na Memoriálu Josefa Venhody, všestranných zkouškách, kde "Kety" získala nejvyšší možné pracovní vzdělání, jsem na jaře roku 2003 sepsal článek, který byl původně určen pro zpravodaj KCHLS. Osud to však zařídil tak, že článek nikdy nevyšel ani v klubovém zpravodaji ani nikde jinde. Celé ty roky ležel v mém "šuplíku" (přesněji v podobě jedniček a nul na jednom z mých záložních CD disků). A protože jsme v pátek na naši "Kety" vzpomínali v souvislosti s datem jejího narození tak jsem se rozhodl, že tento článek zveřejním zde, na svém blogu, jako vzpomínku na ni.

Jak jsme byli na Venhodovi

V loňském roce 2002 jsem vedl naši fenu wss Cira Jifex, které domácky říkáme "Kety" na Memoriálu Josefa Venhody. Chtěli jsme ji ověnčit trofejí z VZ a pro tento memoriál jsme se rozhodli jednak z důvodu jeho velmi dobré dostupnosti od nás z Ivančic a také s ohledem na  termín ve kterém se konal. "Kety" totiž v loňském roce, přesně 12. června, porodila 4 pěkná štěňátka a tak jsme potřebovali termín zkoušky až v samém zvěru kynologické sezony abychom feně mohli dát čas na zotavení po březosti a mateřství a také aby byl určitý prostor pro důkladné procvičení všech zkušebních disciplín.

Cira Jifex "Kety" - hlavní hrdinka tohoto příběhu, 12. července 1997 - 16. června 2011

Jako „generálku“ na všestrannou zkoušku jsme pojali přípravu a účast na BZ jezevčíků, teriérů, retrieverů a slídičů, kterých jsme se zúčastnili dne 5. října 2002 v honitbách HS Obyčtov a LDO Přibyslav na okrese Žďár nad Sázavou. Zkoušky byly perfektně připraveny v nádherných jehličnatých lesích českomoravské vysočiny a byly ukázkou toho, že když něco dělá správný kolektiv, tak to musí perfektně klapnout. Až na místě jsme zjistili, že nás daleko předchází pověst slavnější matky a sestry naší Kety (Bessy Jifex a Cita Jifex absolvovaly úspěšně MMŠ) a naše výkony byly sledovány s velkým očekáváním. První 3 disciplíny předvedla Kety naprosto perfektně, zvláště pak provedení šoulačky bylo rozhodčími vysoce hodnoceno a mělo tak za následek, že na barvu nás následovala velmi početná korona. Pobarvená stopa byla stará 20 hodin a "Kety" při jejím sledování, hned na začátku, jednou sešla dál než povoluje zkušební řád. Byli jsme opraveni ale pak už následovala přímá trasa až na konec barvy k ležícímu srnci. Blahopřání a předání úlomku proběhlo za zvuků borlice a bylo velmi pěkným zakončením disciplíny. Barvářské zkoušky jsme složili ve II. ceně s celkovým počtem 79 bodů. Na „generálku“ to nebylo vůbec špatné.

Memoriál Josefa Venhody, který jsme si vytyčili jako hlavní cíl našeho snažení se tradičně koná v okrese Třebíč a jeho VIII. ročník probíhal 19. a 20. října 2002 v honitbě Mysliveckého sdružení Studenec. Na slavnostním zahájení jsem byl pořádně napjatý, čekaly nás 2 perné dny ve kterých budeme muset co nejlépe ukázat vše co jsme se společně naučili. MJV je poněkud speciální soutěž v tom, že se ho mohou zúčastnit jak psi „malých plemen“ tak také ohaři. Celkem se na sobotní zahájení sešlo 31 psů, z toho 15 ohařů. Každý pes je samozřejmě posuzován podle příslušného „svého“ zkušebního řádu pro VZ. Nejlepší ohař i nejlepší zástupce „malých plemen“ pokud dokončí soutěž v I. ceně obdrží titul CACT a další pes v I. ceně titul res. CACT.

Zahájení zkoušek probíhalo od 8.30 hodin a bylo provázeno vystoupením skupiny trubačů což dodalo celému aktu velmi slavnostní ráz. Moje nervozita se přenesla i na "Kety" a tak jsme tam stáli, já jsme poslouchal spoustu organizačních pokynů a moc si přál abychom na stejném místě stál i zítra odpoledne.

Vše na zkouškách začíná losováním. Byl jsem moc rád, že jsem si z umaštěného a sešívaného klobouku správce zkoušek pana Havlíka vytáhnul právě los číslo 27. Zrovna 27. jsem se narodil a sedmičku považuji za svoje šťastné číslo (nejsem pověrčivý, ale co kdyby). Číslo losu nám určilo i skupinu do které jsme byli zařazeni a ze které se na 2 následující dny stala velmi dobrá parta. Byli jsme vlastně jenom 3, kromě mě s "Kety" do skupiny patřil ještě pan František Škeřík z Počátek s fenkou německého křepeláka Aris z Čechorodu a pan Miroslav Jati z České vsi s černobílou fenkou anglického špringršpaněla Any od Stroupinského potoka. Korona, která nás doprovázela, nebyla příliš početná a její složení se měnilo s ohledem na právě zkoušenou disciplínu i na denní dobu, její nejstálejší členkou byla moje žena Petra, která nám byla po celou dobu velkou oporou. 

Slavnostní zahájení MJV - sobota 19. října 2002
zleva
číslo 26 - pan Miroslav Jati s fenou AŠ Any od Stroupinského potoka
číslo 27 - pan Zdeněk Šilberger s fenou WSS Cira Jifex - autor článku
číslo 28 - pan František Škeřík s fenou NK Aris z Čechorodu- vítěz MJV v malých plemenech, 492 bodů, CACT

 První den zkoušek nám byly přiděleny disciplíny v lese a na malém poli, takže nás čekalo odložení, šoulačka, práce na pobarvené stopě a většina disciplín s aportem, vlečky a pohozené se zvěří srstnatou i pernatou, nahánění a klid na stanovišti. Na druhý den nám zbylo velké pole a voda, přál jsem si jenom abychom v neděli nemuseli jít hned ráno na vodu (teplota po ránu byla jenom pár stupňů nad nulou). Pak jsem si ale uvědomil, že neděle je ještě daleko a je třeba se soustředit na věci, které jsou bližší.

Odpolední hodnocení prvního dne zkoušek dopadlo celkem uspokojivě. "Kety" obdržela za práci na barvě známku 3, jednou sešla z vyznačené dráhy. Svůj podíl na tom určitě měl mladý porost borovic ošetřený chemickým přípravkem proti ohryzu zvěří přes který část pobarvené dráhy vedla. Z výkonu na disciplíně dohledávka a přinášení pernaté zvěře jsme dostali dokonce známku 2, ale vzhledem k podmínkám, které tehdy panovaly se na "Kety" nezlobím a jsem moc rád, že to zvládla. Celá skupina absolvovala první den úspěšně. Velmi dobře si vedla křepelačka pana Škeříka, která dostala samé čtyřky, pan Jati obdržel na barvě známku 3 za jednu opravu a z dohledávky a přinášení pohozené pernaté zvěře dostal také jako my s "Kety" známku 2. Odpoledne jsme se rozcházeli k odpočinku spokojeni a hlavně rozhodnuti pokračovat v neděli až do úspěšného konce soutěže.

Nedělní nástup před mysliveckou chatou ve Studenci nám přinesl především změnu ve složení naší skupiny. Vzhledem k tomu, že už nepokračují dva JGT a jeden retriever byl pan Škeřík se svou křepelačkou přeřazen do druhé skupiny a k nám přibyl mladý "nemyslivec" se svým chesapeake bay retrieverem. Poprvé jsme měli s manželkou možnost pozorovat při práci toto u nás neobvyklé plemeno. Dobrá zpráva alespoň pro moje uši byla, že ráno nastupujeme do „velkého pole“ a voda bude až po obědě (snad se trochu oteplí). Po celý den jsme dostávali pravidelné informace o úspěšném účinkování pana Škeříka s jeho Aris v sousední skupině psů.

Velké pole je naše silná disciplína (moje, ale hlavně "Kety"). Musím říct, že od rána na ní bylo vidět, že už má dost toho nošení mrtvol ze soboty a ráda by se pořádně proběhla. Jakmile k tomu dostala příležitost tak ji využila a zajíci a srnčí běhalo mezi remízy za doprovodu jejího štěkotu až rozhodčí nadskakovali. Nakonec si sami páni rozhodčí dovolili udělat malý „žert“ jehož terčem se stala moje žena, která nám vzorně držela palce v koroně. Jejich sdělení, že to co viděli byla „hrůza“ jí málem přivodilo mdlobu. Naštěstí jí hned všechno patřičně vysvětlili, a tak jsme mohli po krátkém čekání na myslivecké chatě pokračovat na vodě.

Vodní disciplíny doplněné o nezbytné vodění na řemeni se zkoušely na velkém rybníku pod kterým jsme v sobotu dělali „malé pole“. Rybník měl břehy porostlé metr vysokou suchou trávou v pásu širokém asi 15 metrů, který navazoval na rákos rostoucí místy ještě 20 metrů od břehu, pak teprve byla volná hladina. Při slídění v rákosí měli psi dostatek prostoru. "Kety" slídila v rákosí s razancí za kterou by se nemusel stydět ani těžší pes a občas bylo i slyšet šplouchat vodu když se dostala až na kraj porostu k volné hladině.

Výsledky druhého dne našeho účinkování na MJV už ani lepší být nemohly, ze všech zkoušených disciplín jsme obdrželi známku 4. Návrat od rybníka na mysliveckou chatu byl v radostné náladě a pak nám ani nevadilo dlouhé čekání na vyhlášení výsledků. Spočítat dobře výsledky VZ pro téměř 30 psů dá hodně práce. Čekání jsme vyplnili vydatným obědem, který jsme si konečně zase vychutnali bez onoho nepříjemného pocitu v žaludku. Svůj oběd dostala i "Kety", které pečený bůček moc chutnal. Zasloužila si ho. Konečně také byl čas na rozhovor se starými, ale hlavně novými přáteli.

Při slavnostním vyhlašování výsledků, které probíhalo v duchu těch nejlepších mysliveckých tradic,  padla řada čísel, já uvedu jenom ta pro nás nejdůležitější. Vítězem mezi malými plemeny se stala křepelačka Aris z Čechorodu s přehledem vedená panem Škeříkem z Počátek, celkový zisk 492 bodů ji zařadil do I. ceny a proto také obdržela titul CACT. Špringršpanělka Any od Stroupinského potoka dokončila MJV ve II. ceně, když na tu první jí chyběly pouhé 2 body, ale i tak měl pan Jati z jejího výkonu upřímnou radost. Naše Cira Jifex (ale správně "Kety") dokončila Memoriál Josefa Venhody v I. ceně s celkovým počtem bodů 468, v pořadí „malých plemen“ se umístila na 4. místě ze 13 psů, kteří memoriál dokončili. Celkem v sobotu ráno nastoupilo na MJV 16 psů malých plemen, ale 3 pejsci zkoušky z různých důvodů nedokončili. Po celou dobu zkoušek jsme slyšeli z různých stran pochvalné výroky na adresu našich pejsků za jimi předvedené výkony. Jejich práce se vždy vyznačovaly velkou chutí spojenou s dokonalou ovladatelností. Dojem, který jsme svým výkonem zanechali mohl být pouze ten nejlepší.

Na obrázku zleva
číslo 26 - pan Miroslav Jati s fenou AŠ Any od Stroupinského potoka
číslo 27 - pan Zdeněk Šilberger s fenou WSS Cira Jifex - autor článku
číslo 28 - pan František Škeřík s fenou NK Aris z Čechorodu - vítěz MJV v malých plemenech, 492 bodů, CACT

Do dnešního dne rádi vzpomínáme na 2 dny, které jsme strávili v honitbě MS Studenec, kde jsme mohli díky práci myslivců okresu Třebíč předvést kvalitní výkon zástupce plemene welššprigeršpaněl feny Cira Jifex. Přátelství, která jsme tenkrát navázali trvají dodnes a je pro nás vždy potěšením potkat na některé kynologické akci bývalé a možná ještě budoucí „spolubojovníky“.

Petra a Zdeněk Šilbergerovi


Celý článek jsem úmyslně ponechal v původní podobě, nezměnil jsem v něm ani jediné písmenko, protože tato jeho podoba, dle mého názoru, nejlépe vystihuje dobu ve které vznikl.

Heda Jifex "Arwen" na Memoriálu Mileny Štěrbové 2012

XXV. ročník Memoriálu Mileny Štěrbové, nejtěžší pracovní soutěže loveckých slídičů v ČR, se v roce 2012 konal v obci Lipová v okrese Cheb a protože jsme byli při tom tak o tom mohu napsat tento článek.

 Úvodem bych asi ale nejprve měl vysvětlit co to Memoriál Mileny Štěrbové (MMŠ) vlastně je. Chcete-li, tak si můžete na webu KCHLS najít "Statut MMŠ" a ten si důkladně prostudovat, nebo se můžete spokojit s mým vysvětlením, že se jedná o nejtěžší a nejprestižnější soutěž loveckých slídičů, která se pořádá jedenkrát za dva roky od roku 1964 až do dnešních dnů na počest chovatelky a velké propagátorky využití loveckých slídičů v myslivecké praxi, paní Mileny Štěrbové. Každému nejlepšímu zástupci plemene, který tuto soutěž dokončí v I. ceně může být uděleno čekatelství CACT (Český šampion práce) a celkovému vítězi náleží titul CACIT (Mezinárodní šampion práce). Pořadatelem této soutěže, která má také mezinárodní účast, je Klub chovatelů loveckých slídičů. Paní Milena Štěrbová byla jeho zakládající členkou.
Dříve bylo nutné se na tuto soutěž nominovat úspěšným složením Všestranných zkoušek. Dnes, vzhledem ke všeobecnému úpadku lovecké kynologie, stačí absolvovat Zkoušky vloh a přihlásit se! Kdo se nakonec MMŠ opravdu zúčastní o tom rozhodne výbor KCHLS, který by měl sestavit pořadí podle počtu bodů získaných na absolvovaných zkouškách. MMŠ se může zúčastnit maximálně 24 psů, pro WSS je mezi nimi rezervováno 5 míst. Na MMŠ v roce 2012 se přihlásilo pouhých 18 psů (z toho jeden ze zahraničí), nakonec jich ale opravdu nastoupilo pouhých 16 (patnáct vůdců se šestnácti psy, protože jedna vůdkyně vedla dvě feny AC).
Naši účast na MMŠ 2012 jsme dlouho zvažovali a to přesto, že přihlášku jsme vyplnili a odeslali klubovému výcvikáři již v březnu. Proč jsme nakonec tak váhali zda se na tuto těžkou soutěž vypravit vysvětlím trochu později v souvislosti s dalšími skutečnostmi. Konečné rozhodnutí, že na MMŠ opravdu "Arwen" povedu padlo až v době kdy se na webu KCHLS objevila nominační listina memoriálu a v ní (seřazené podle počtu bodů ze složených zkoušek) figurovala naše Heda Jifex "Arwen" na pátém místě. To bylo zhruba 14 dnů před memoriálem a protože jsme do té doby s "Arwen" prakticky vůbec netrénovali museli jsme s ní zkusit alespoň několik nejobtížnějších disciplín. Času bylo málo, takže jsme alespoň sehnali pěkně vypaseného králíka a "Arwen" jsme s ním založili několik dlouhých 400 krokových vleček. Všechny vypracovala naprosto bezchybně, králíka přinesla a vždy spolehlivě odevzdala. Zároveň jsme také protrénovali vlečku s pernatou zvěří, pohozenou s pernatou i srstnatou, přinášení kachny z hluboké vody a dohledávku a přinášení kachny pohozené v rákosí. Vše na výbornou! Z našich zásob v mrazáku a také z moravskokrumlovských jatek jsme si zaopatřili tolik vepřové krve abychom s ní mohli založit tři pobarvené stopy v Obecním lese. Na nich jsme chtěli prověřit, zda "Arwen" od loňského podzimu nezapomněla jak se chodí po "barvě".  Tato disciplína nepatří právě k "Arweniným" oblíbeným, ale její výkon byl natolik spolehlivý abychom ji mohli považovat za způsobilou dokončit "barvu" také na MMŠ. Z dalších "lesních" disciplín jsme ještě trénovali odložení, šoulačku a nahánění a také tady vše dopadlo na jedničku, tedy správněji za čtyři. Při tomto opakovacím výcviku jsem "Arwen" pochopitelně vodil já, ale jako pomocnice se kolem pohybovala moje žena Petra a naše kamarádka Jitka. Obě dávaly bedlivý pozor na to jak si vedeme a kritizovaly mě kdykoliv jsem udělal krůček bokem. Připadal jsem si skoro jak na memoriálu!

Naše výprava na MMŠ 2012 začala v pátek 14. září ráno kdy jsme v Ivančicích naložili do našeho věrného Berlinga všechny možné krámy (většinu z nich jsme nakonec stejně nepotřebovali). Závěrem jsme na zadní sedadlo usadili "Arwen", rozloučili jsme se zbytkem naší smečky, kterou dostala na starost moje sestra Iva a její přítel a vyjeli směrem na západ. První zastávku jsme udělali hned za prvním kopcem, ve vesnici Neslovice, kde jsme ještě naložili naši velkou kamarádku Jitku s další spoustou jejich krámů a pak už jsme, v kompletní sestavě, pokračovali tak jak nás naše GPS navigace vedla.
Druhou zastávku jsme měli až za Prahou, u Rudné, kde jsme si protáhli všechny končetiny, koupili si další dávku kafe a vyvenčili "Arwen", která byla šťastná, že se může, konečně, trochu proběhnout. Konečným cílem naší páteční cesty byl kemp ve Stebnici, kde jsme měli rezervovanou třílůžkovou chatku. Na místo jsme dorazili krátce po poledni a když jsem zastavil Berlingo před chatkou tak na denním počítadle svítil údaj 398 km. Takhle daleko jsme ještě na žádné zkoušky nikdy nejeli. Jen co jsme si prohlédli chatku, která nám bude až do neděle sloužit za přístřeší a vyložili část našich věcí tak do kempu přijeli náš velký přítel a "Arwenin" chovatel pan Jindřich Fencl (Chovatelská stanice Jifex) s její sestrou Helgou Jifex (které říká "Slinta"), se svým synem Milošem a jeho přítelkyní Jiřinou. Na tohle setkání jsem se těšil stejně jako na vlastní memoriál a skutečnost, že povedeme s Jindrou na stejné soutěži dvě úspěšné welššpringří sestry byl pro mě jednou z motivací k tomu abych vůbec účast na MMŠ 2012 uskutečnil.

Petra s "Arwen" ve stebnickém kempu

Jindřich Fencl s CH Helga Jifex ve stanu na Mýtině

Ve stanu na Mýtině před losováním

 Dalším bodem našeho pátečního "memoriálového" programu byla prezence a losování startovních čísel, které bylo naplánováno na dobu od 15 hodin na Mýtině. Na místo, kde byl postaven velký stan, jsme dorazili krátce po třetí hodině odpolední, vrchnímu rozhodčímu Ing. Horynovi jsme odevzdali "Arwenin" průkaz původu a usadili jsme se k volnému stolku abychom počkali až bude vyhlášen nástup k losování startovních čísel.
Nástup se konal na louce před stanem a my s "Arwen" jsme si při něm vylosovali číslo 2 což rozhodlo o tom, že budeme v jiné skupině než Jindra s Helgou (vylosovali si číslo 13) a také o tom, že v sobotu budeme začínat na "velkém poli", potom se přesuneme k vodě a na závěr dne nás čekají vlečky. Na neděli nám pak zbudou všechny "lesní" disciplíny. Jindra s Helgou měli naopak začínat v sobotu v lese a pole, voda a vlečky jim zůstane na neděli. Z Mýtiny jsme odjeli zpět do cca 8 km vzdáleného kempu s tím, že v 19 hodin nás ještě čeká slavnostní zahájení XXV. Memoriálu Mileny Štěrbové na Náměstí Krále Jiřího z Poděbrad v Chebu.

S "Arwen" na nástupu při losování na Mýtině

Jindřich Fencl s CH Helga Jifex při losování na Mýtině

Do Chebu jsme dojeli po klikaté trase v koloně aut, kterou z Mýtiny vedl jeden z místních pořadatelů. Zaparkoval jsem Berlingo kousek od slavného chebského Špalíčku, před kterým se měl konat ceremoniál slavnostního zahájení letošního MMŠ. Součástí programu zahájení memoriálu byla také velmi aktivní účast Mládežnického dechového orchestru Základní umělecké školy Jindřicha Jindřicha v Chebu s mažoretkami (v červenci 2011 se toto těleso zúčastnilo Mistrovství světa pochodových hudeb 2011 konaného v malajsijském hlavním městě Kuala Lumpuru), což se většině přítomných pejsků ani trochu nelíbilo. "Arwen" byla v naprostém klidu, neměla na ni vliv hlasitá hudba, ale ve chvíli kdy za svými zády zaznamenala skupinu pochodujících dívek mávajících bílými "klacky" tak to s ní málem šlehlo! Mažoretky s kapelou nás obešly a zůstaly stát před řadou nastoupených vůdců se psy aby po chvíli předvedli další své číslo. "Arwen" se na stojící mažoretky nechtěla ani dívat, seděla za mnou, otočená zády ke všemu dění a když došlo na další akci mažoretek tak jsem raději nástup opustil a odešel s "Arwen" o kousek dále abych ji uklidnil.

S Jindrou před slavnostním zahájením memoriálu na náměstí v Chebu

Zahájení MMŠ 2012 na chebském náměstí

Zahájení MMŠ 2012 na chebském náměstí

Chápu, že město Cheb, jehož sympatický místostarosta převzal nad MMŠ záštitu se chtělo pochlubit tak skvělým souborem, ale ke kynologické akci mi to trochu nesedí. Mnohem více se nám líbilo troubení na lesní roh a borlice v podání žáků a učitelů lesnické školy, to nám k takové akci sedělo mnohem více.

Mažoretky, které se "Arwen" vůbec nelíbily

 Ceremoniál měl celkově důstojnou atmosféru a historické chebské náměstí, hezky upravené, se spoustou květin a opravenými fasádami měšťanských domů bylo velmi vhodnou kulisou. Po skončení slavnostního zahájení MMŠ odešli rozhodčí na poradu a my jsme odjeli do kempu, už jsme se těšili do postele. Cestou jsme ještě učinili jednu neplánovanou zastávku, protože jsme neodolali pohledu na slunce zapadající za Jesenickou vodní nádrží a celou scenérii jsme si vyfotografovali.

Západ slunce nad Jesenickou přehradou

V sobotu ráno jsem se probudil brzy, chvíli po páté hodině a zaslechl jsem zvuk dešťových kapek dopadajících na střechu naší chatky. Jestli něco nesnáším tak jsou to zkoušky v dešti. A je jedno, jestli na nich vedu, nebo posuzuji. Naštěstí těch kapek spadlo jenom tak málo, že na trávě ani nevytvořily pořádnou rosu. Obloha se pokryla kupkovitými mraky a vypadalo to na velmi hezký zářijový den.

Sobotní nástup před rozjezdem do honitby

Sobotní nástup před rozjezdem do honitby

Po snídani jsme nastoupili do našeho Berlinga a odjeli na základnu na Mýtinu, kde bude v osm hodin nástup. Nástup se konal přesně a hned po něm jsme odjeli na první pracoviště, kterým v tomto případě bylo tzv. "velké pole". Skupinu ve které jsme měli pracovat byla tvořena losy 1 až 3. Já s "Arwen" jsme měli číslo 2 a čísla 1 a 3 měly dvě feny AC, které vedla jejich majitelka Martina Králová. Celá naše skupina včetně dvojice rozhodčích, vedoucího skupiny a nepočetné korony vysedla z aut u velkého strniště obklíčeného remízem s polní cestou uprostřed z jedné strany a travnatou mezí s několika břízami na straně druhé.. Vedoucí skupiny sliboval, že tam bude dostatek zvěře pro všechny naše disciplíny. Rozhodčími na "velkém poli" byli Ing. Jarmila Jindřichovská a Martin Petráň.
Jako první šla na slídění kolegyně Martina Králová s fenkou AC s losem číslo 1 a já jsem s "Arwen" po boku a s vedoucím skupiny za zády postupoval cca 40 kroků za rozhodčími pro případ, že se podaří najít zvěř abych mohl na stopu nasadit "Arwen". Tak si to rozhodčí přáli. Tuto situaci nemám rád i když jsem nucen ji uplatňovat i jako rozhodčí s ohledem na nedostatek zvěře v našich revírech. Po cca 150 m chůze po strništi přímo přede mnou a "Arwen" vyskočil ze svého lože zajíc, které kokra před námi přešla. "Arwen" se po zající vrhla až se mnou trhla bokem. Zajíc mezitím přeběhl těch dvacet metrů strniště, které ho dělily od remízu a zmizel v krytině. Dlouho jsem nepřemýšlel, zaregistroval jsem, že vedoucí skupiny volá na vpředu jdoucí rozhodčí, že máme zvěř, sehnul jsem se k "Arwen", odepnul karabinu z jejího obojku a řekl: "Běž". "Arwen" vyrazila dopředu, zmizela v krytině do které zaběhl zajíc a vzápětí začala souvisle hlásit. Stopu hlasitě sledovala skrz celý remíz až vyběhla na sousední zpodmítané pole a na něm ještě několikrát zahlásila. Mezitím přispěchali oba rozhodčí aby posoudili její práci. Omluvil jsem se jim, že jsem ji pustil bez jejich svolení, ale jim to vůbec nevadilo. Po chvíli jsem "Arwen" přivolal dvěma písknutími a opět ji připoutal na vodítko. Rozhodčí prohlásili, že si tuto situaci budou pamatovat a odešli pokračovat ve slídění s kokrou. My jsme dál postupovali za nimi.
Kokra slídící před námi během svého dvacetiminutového slídění na žádnou zvěř nepřišla, kromě srnčí stopy, kterou sice sledovala, ale bez hlášení. Po ní slídila "Arwen". Nejprve jsme postupovali s dobrým protivětrem podél remízu, který "Arwen" v pravidelných intervalech prohledávala a já doufal, že v něm zvedne dalšího zajíce, nebo zalehnutý kus srnčí zvěře. Bohužel se nic takového nestalo a na konci pole jsme museli otočit do protisměru a slídit podél travou zarostlé meze s větrem v zádech. Ke konci slídění jsem na "Arwen" pozoroval, že je ve styku se stopou zvěře a usoudil jsem, že by se mohlo jednat o dalšího zajíce, který před námi skrytě ustupujeme mezí porostlou trávou. Přidal jsem proto do kroku a snažil jsem se dostat "Arwen" více dopředu aby zajíce vyhnala na strniště vlevo, nebo na podmítku vpravo od meze. Bohužel se nic takového nepovedlo a naše slídění v této situaci skončilo uplynutím dvaceti minut časového limitu.
Na MMŠ musí bezprostředně po ukončení slídění (kdy je pes ještě uhnaný) následovat disciplína "pohozená" s pernatou zvěří. Zatímco šel pan Petráň odhodit bažanta na předepsanou vzdálenost 50 kroků (na běžných zkouškách 30 kroků) já jsem "Arwen" otočil aby neviděla zakládání "pohozené" a naším obvyklým "rituálem" jsem se snažil dát jí najevo co teď bude následovat. Z určeného bodu jsem pak "Arwen" vypustil z vodítka s povelem k hledání a dalším povelem ji poslal více dopředu. "Arwen" si zcela zkušeně naběhla na vítr, který jí přinášel pach ze stopy rozhodčího, pak ještě protáhla běh pár metrů vpřed a vzápětí jsem už viděl, že má bažanta "v nose", trochu doleva, doprava a stála u něj. Aniž by zvedla hlavu jej uchopila do mordy tak překotně, že jí dvakrát vypadl, pak jej ale uchopila pevně až se mu zvedla letka do výše a rozběhla se ke mně. Zůstal jsem stát naprosto v klidu a snažil jsem se ani nemrkat. Cítil jsem, že oba rozhodčí mě pečlivě pozorují aby zaregistrovali jakýkoliv zvukový nebo vizuální povel, který bych teď vydal. Nebyl však potřeba. "Arwen" přišla těsně přede mne, usedla a já jsem jí nechal chvíli výdrž, než jsem se předklonil, vzal jí z mordy bažanta, položil ho na zem vedle ní a připnul ji na vodítko. Rozhodčí se krátce poradili a pak vyhlásili známky:

nos	4
slídění	4	kokra prý slídila lépe, ale i to naše bylo pořád na čtyřku
hlasitost	3
stopa živé zvěře	4
klid po výstřelu	4
poslušnost	4
pohozená se zvěří pernatou	4	velmi pěkná práce

Říká se, že všechno je jednou poprvé a nám se to opět potvrdilo. "Arwen" dostala poprvé ve svém životě z hlasitosti jinou známku než 4, zase nová zkušenost!Po vyhlášení známek jsme postupovali směrem k autům a před námi slídila kokra s číslem 3. Když jsme k autům došli tak jsme se rozhodli, že nepojedeme s rozhodčími na nové místo, kde budou obě kokry dělat náhradní slídění, protože neměly zvěř, ale odjedeme na Mýtinu aby si "Arwen" odpočinula před dalšími disciplínami.

Po ukončení práce na "velkém poli"

Ve stanu na Mýtině jsme se posadili k volnému stolu. Za chvíli přišel Jindra s Helgou. Měli za sebou úspěšně "barvu" a "šoulačku". Chvíli jsme poseděli než z "velkého pole" přijela také Martina Králová s oběma kokrami a od jiného stolu se zvedla dvojice rozhodčích Ing. Irena Erhartová a Miloslav Kašpar a vyzvali nás abychom je následovali na vodu. Pro vodní disciplíny byl vyhrazen silně podmáčený terén pokrytý hustým porostem vysoké a ostré trávy na západním okraji velké vodní nádrže Jesenice. Z dálky jsme mohli sledovat práci kokry s losem číslo 1, než přišla řada na mě s "Arwen". Využil jsem situace kdy šel rozhodčí Kašpar pohodit kokře kachnu a z trávy se zvedaly kachny a vzal jsem "Arwen" do náručí a ukázal jí v dálce vzlétající kachny abych ji trochu povzbudil.

Prohlížíme terén pro vodní práce

"Arwen" připravená ke slídění v rákosí

První naší disciplínou u vody bylo slídění v rákosí. Když mi dvojice rozhodčích vymezila prostor tak jsem se jich ještě pro jistotu zeptal zda chtějí vidět slídění v rákosí, nebo nahánění v rákosí. Z předchozích zkušeností vím, že si někteří rozhodčí tyto pojmy velmi častou pletou. Byl jsem ujištěn, že chtějí vidět slídění při kterém bychom dokázali lovit vzlétající kachny. Super, to je ta lepší a správná možnost! Vypustil jsem "Arwen" s povelem k hledání a pomalu postupoval za ní podmáčeným terénem přičemž mi do obou holínek natekla spousta vody. Část děrami kolem šněrování a část i ve chvíli kdy jsem neodhadl hloubku některého jezírka a stoupl do příliš hluboké vody. Nedbal jsem však na studící vodu v botách a snažil jsem se udržet "Arwen" ve správném tempu a vzdálenosti. Slídění jsme zakončili v místě, které již bylo vyhrazeno pro další disciplínu "dohledávku kachny pohozené v rákosí". Rozhodčí Kašpar šel pohodit kachnu kousek od místa kde ji předtím pohodil kokře a Ing. Erhartová si mezitím pohlídala abychom ani já ani "Arwen" neviděli které místo to je. Potom jsem opět "Arwen" poslal dopředu hledat. "Arwen" pracovala perfektně nosem, našla místo, kde měla kachnu kokra před námi, několikrát se na něj vrátila a teprve potom se mi podařilo dostat ji dostatečně daleko, kde zachytila pach naší kachny a našla ji. Vzhledem k tomu, že jsem opravdu nevěděl, kde kachna leží tak jsem vydal povel "hledej" i ve chvíli kdy už "Arwen" stála přímo nad kachnou. Vzápětí jsem uviděl, že se ke mně blíží s kachnou v mordě. Rychle a rozhodně jsem požádal dvojici rozhodčích aby odstoupili, protože stáli těsně vedle mě a já jsem chtěl mít při předávce kolem sebe dostatek místa. "Arwen" došla s kachnou až ke mně velkým obloukem, z levého boku, zastavila se u mé levé nohy, chvíli trvalo než začala usedat. Vše jsem sledoval úplně ztuhlý a když jsem si myslel, že již dosedla tak jsem se sklonil a kachnu jí odebral a předal rozhodčímu. Poradíme se a vyhlásíme Vám známky, řekli rozhodčí. Chvíli jsme počkali a pak jsme si vyslechli známky a hodnocení:

slídění v rákosí	4	perfektní práce při které "Arwen" slídila systematicky a samostatně ve správné vzdálenosti od střelce, mě bylo vyčteno, že jsem jí to kazil příliš častými povely
dohledávka pohozené kachny v rákosí	3	"Arwen" prý ještě zcela úplně nedosedla když jsem jí odebral kachnu

Ing. Erhartová mi také řekla, že povel "hledej", který jsem vydal když stála "Arwen" nad kachnou by mohl být považován za povel k přinesení, protože jsem jej pronesl s jinou intonací v hlase. Naprostý nesmysl! Za prvé jsem vůbec nevěděl kde se kachna nachází a za druhé nemám "Arwen" takto "nacvičenou". Je vidět, že na MMŠ se hodnotí i věci, které na běžných zkouškách nikoho ani nenapadnou. Když jsme s "Arwen" odcházeli od rozhodčích zpět ke koroně tak mi v holínkách čvachtala voda, kterou jsem si již zahřál a tak aspoň nestudila.

Přesun na disciplína "přinášení kachny z hluboké vody"

Rozhodčí Miloš Kašpar a Ing. Irena Erhartová s vrchním rozhodčím Ing. Janem Horynou před disciplínou "přinášení kachny z hluboké vody"

 

Sledujeme předchozího psa při "kachně z hluboké vody"

Martinina kokra s losem číslo 3, která šla na obě disciplíny po "Arwen" měla velkou smůlu, protože si asi při slídění zamotala zadní nohu do husté trávy a natáhla si vazy, nebo sval a navíc si o ostrou trávu pořezala břicho. Kvůli těmto zraněním nedohledala kachnu a v soutěži tím pádem skončila. Byla prvním psem, který z MMŠ 2012 vypadl.
Po ukončení práce v rákosí jsme se přesunuli o kousek dál k volné vodní hladině kde nás čekala disciplína "přinášení kachny z hluboké vody". Využil jsem opět toho, že před námi tuto disciplínu dělala Martina s kokrou a nechal jsem "Arwen" aby se na to dívala. Když na nás přišla řada tak jsem si nejprve dobře prohlédl břeh a rozhodl se ze kterého místa budu "Arwen" vypouštět a kde budu stát až bude přinášet kachnu. Potom jsme oba v doprovodu Ing. Erhartové poodešli o kus dále do porostu abych vystřelil z brokovnice otočený zády k vodě (tak je to vyžadováno). Zatímco jsem vystřelil druhý rozhodčí vhodil kachnu na zrcadlo. Když jsme se vrátili k vodě tak jsem "Arwen" kachnu ležící na zrcadle nejprve ukázal a pak jsem ji teprve odpoutal z vodítka a s povelem "přines" poslal pro kachnu. "Arwen" velmi rozvážně vstoupila do vody, očichala jakýsi klacek vyčnívající nad hladinu a pak zcela rekreačním tempem připlavala k trpělivě čekající kachně, uchopila ji za krk a doplavala s ní, stále tím rekreačním tempem, zpět ke břehu. Na mělčině si kachnu nadvakrát porovnala a uchopila ji do plné mordy. Jakmile začala "Arwen" vystupovat z vody tak jsem se už vůbec nehýbal a jenom očima sledoval její počínání. "Arwen" došla k mojí levé holínce a zůstala stát, přemýšlím zda jí kachnu neodebrat, to je ale známka 2, věřím, že usedne a čekám. "Arwen" si začala pomalu sedat, čekám až si jsem zcela a naprosto jistý, že opravdu sedí. Kachnu drží v plné mordě a tváří se znuděně. Konečně jsem se shýbl a vzal jí kachnu a předal ji rozhodčím. I jim se viditelně ulevilo.

Po krátké poradě vyhlásili rozhodčí naši známku:

přinášení kachny z hluboké vody

3

"Arwen" usedla mimo výseč 180 stupňů přede mnou, ocenili však moje pevné nervy a důvěru, kterou mám v její výkon

Poslední disciplínou, která nás ještě u vody čekala bylo "odložení". "Arwen" při ní ještě nikdy nezklamala a to dokonce ani na jedné z předešlých zkoušek, kde silný vítr lámal větve, které padaly zhusta kolem ní.

odložení

4

Také na MMŠ jsme dostali z odložení známku 4 a ještě bychom si prý zasloužili známku za "klid před letadlem", protože nad prostorem, kde se zkoušelo se proháněla dvě sportovní letadla a "Arwen" na ně nijak nereagovala. Všechny naše disciplíny u vody sledoval výcvikář KCHLS Ing. Horyna, který na memoriálu vykonával funkci vrchního rozhodčího.

Přesun na "odložení"

 Odložení bylo poslední disciplínou u vody a po jeho ukončení jsme se opět vrátili na základnu do stanu na Mýtinu, kde jsme měli chvíli času na to aby Petra vytřela "Arwen" růžovou osuškou, kterou jsme jí potom vzali do stanu aby si na ni lehla pod naším stolem. Dlouho jsme nečekali, protože trojice rozhodčích určených na vlečky ve složení Ing. Jaroslav Kostečka, Ph. D., Milan Řezníček a Alois Havrlant se po chvilce zvedla od svého stolu a vyzvali nás a Martinu Královou abychom je následovali na vlečky.

Pro disciplíny "vlečka se zvěří srstnatou" a "vlečka se zvěří pernatou" byla vybrána svažující se louka za Stebnicí. Hned na kraji louky se nacházel velký stoh volně ložené slámy. Vpravo od stohu založili rozhodčí vlečku pro kokru Martiny Králové s králíkem, který svou velikostí odpovídal velikosti psa. Martinina kokřice králíka přinesla a odevzdala na první pokus a dostala trojku. Proč trojku nevíme, protože jsme stáli daleko a hodnocení neposlouchali.
Před založením "vlečky" pro "Arwen" vyměnil vedoucí skupiny králíka za podstatně většího a rozhodčí Havrlant s ním natáhl stopu vlevo od stohu slámy. Po té, co došel na konec prozvonil mobil Ing. Kostečky čímž dal najevo, že můžeme začít na vlečce pracovat. Já jsem "Arwen" vyměnil vodítko na obojku za provázek s karabinou ze kterého ji tradičně vypouštím na vlečky a na něm jsem ji přivedl k nástřelu, kousek jsem ji vedl a pak vypustil. Louka byla tak svažitá, že když "Arwen" odběhla cca 40 kroků, tak mi zmizela pod obzorem a víc jsem ji už neviděl. Jenom v dálce jsem viděl vrcholy osik což dávalo tušit, že tam někde louka končí. Někteří z korony se vyšplhali na stoh slámy aby viděli až na konec "vlečky", já jsem tu možnost neměl, tak jsem jenom stál a čekal. Už když jsme přijeli na vlečky tak jsem na "Arwen" pozoroval, že je zpomalená a nemá tu náladu jakou měla po celou sobotu. Na vlečku vyrazila pod větrem, volným tempem, ale to někdy dělala už předtím, nikdy po vlečkách neběhala jako o závod. Když jsem "Arwen" vypustil z provázku tak jsem spustil stopky na svých hodinkách abych měl představu o tom jak jsme na tom s desetiminutovým časovým limitem. Stál jsem, koukal na zelenou louku před sebou a čekal. "Arwen" se objevila, ale bez králíka. Přivolal jsem ji, znovu ji dal na provázek a nasadil od nástřelu a vypustil. "Arwen" sledovala vlečku opět pod větrem a zmizela mi ze svahu dolů. Za pár minutek se situace opakovala. "Arwen" se vrátila bez králíka. Znovu jsem ji nasadil a vypustil a zase se vrátila bez králíka. Třetí nasazení a vypuštění se už u "Arwen" nesetkalo s takovým nadšením jako předchozí dvě a já jsem pozoroval jak působí unaveně. Otočil jsem se k rozhodčím a oznámil jim, že ze soutěže odstupujeme pro zdravotní indispozici feny. Ing.Kostečka řekl, že máme ještě čas ať to zkusíme, běžela osmá minuta z desetiminutového limitu (podle mých hodinek), "Arwen" by musela letět tryskem tam a zpět s králíkem aby to stihla. Zbytečné! Zopakoval jsem, že odstupujeme a Ing. Kostečka zavolal rozhodčímu na konci vlečky aby toho králíka přiaportoval sám a my jsme čekali až s ním přijde. Při tomto čekání se mě Ing. Kostečka zeptal zda již máme za sebou nějaké zkoušky!?? Tahle otázka mi opravdu vyrazila dech! To si snad myslí, že někdo jde na memoriál jako na první zkoušku? Odpověděl jsem slušně a věcně. Mezitím přišel rozhodčí Havrlant z konce vlečky i s králíkem. "Arwen" prý došla vždy maximálně do 2/3 délky vlečky. Všem třem pánům rozhodčím jsem poděkoval a podal ruku a naše účinkování na MMŠ 2012 tímto okamžikem skončilo. U auta na nás čekala smutná dvojice, Petra a Jitka. Myslím, že jsem v koutcích jejich očích viděl slzy. Objal jsem Petru a ona mi řekla, že to nevadí a že jsme až do této chvíle byli s "Arwen" moc dobří.

Jindřich Fencl s CH Helga Jifex po poslední sobotní disciplíně - "klid na stanovišti"

Jitka, Petra a Jindra s Helgou na Mýtině cestou od stanu k autu

Moc  a moc jsem si přál abychom s "Arwen" MMŠ došli do konce bez ohledu na celkový výsledek, ale zároveň jsem naše šance zcela reálně odhadoval tak na 40 %. Je na místě abych teď alespoň částečně vysvětlil proč jsem naše šance odhadoval takto nízko. "Arwen" se na jaře letošního roku nakazila velmi nebezpečnou bakterií stafylococus aureus. Ve skutečnosti můžeme mluvit o štěstí, že se nakazila "pouze" touto bakterií a že nebyla napadena také dalším, mnohem nebezpečnějším druhem bakterie. Avšak i tato infekce jí dala hodně zabrat, stejně jako léčba několika druhy antibiotik, které jí náš veterinář nasazoval cíleně na základě kultivací odebraných vzorků a testů na citlivost konkrétního kmene bakterie na účinné látky antibiotik. Léčba probíhala po většinu školních prázdnin a byla ukončena ve druhé polovině měsíce srpna. Pak jsme ještě čekali na výsledky poslední kultivace, která potvrdila, že je "Arwen" opět naprosto "čistá". V době kdy jsme s "Arwen" byli na MMŠ probíhala vlastně ještě její rekonvalescence a ona by potřebovala ještě nějaký čas aby se dostala do takové skvělé fyzické a psychické formy v jaké byla třeba vloni na podzim kdy dokázala během devatenácti dnů úspěšně složit dvoje VZ a KPZ. Kvůli těmto zdravotním potížím jsme původně vůbec nepočítali s tím, že bychom se s "Arwen" letošního memoriálu zúčastnili. "Arwen" byla na začátku léta unavená, padala jí srst a její barva byla rezavá místo tmavě červené na kterou jsme u ní stále zvyklí. Pak jsme se ale rozhodli jinak. Chtěli jsme aby se "Arwen" na MMŠ předvedla zároveň s její sestrou Helgou vedenou Jindrou Fenclem, protože to byla asi poslední příležitost vést na této soutěži společně s naším přítelem, který ji celkem třikrát vyhrál. To se do této doby nepovedlo nikomu dalšímu. Když jsme se potom rozhodli, že na MMŠ stejně nakonec pojedeme tak jsme se také dohodli, že uděláme všechno pro to aby se "Arwen" příliš neunavila, že ji budeme chránit a uděláme jí maximální pohodlí aby mohla i ve své ne zcela dokonalé kondici soutěž dojít. Jak je vidět tak jsme přece jenom neodhadli jak moc náročnou záležitostí MMŠ je. Dlouhá cesta, celodenní páteční program, cizí prostředí, náročné podmínky jednotlivých disciplín, to vše v součtu bylo nad současné síly naší "Arwen". Přesto ale jsme moc rádi, že jsme se na MMŠ předvedli. Vlečka se srstnatou zvěří, kterou jsme nedokončili byla naší předposlední sobotní disciplínou. Chyběl nám jenom malý krůček k tomu abychom v sobotu zdolali většinu z celkových devatenácti disciplín a v neděli by nás čekaly už jenom lesní disciplíny, kterých bylo pouze pět a nejsou ani zdaleka tak fyzicky náročné jako ty, které jsme už měli za sebou. Je to velká škoda, ale přesto jsme s "Arweniným" výkonem spokojeni.
Zcela určitě to byla poslední zkouška/soutěž, které se "Arwen" zúčastnila. Má za sebou celkem jedenáct pracovních zkoušek z nichž devět úspěšně dokončila s tímto celkovým skóre: I. cena – 7x, III. cena – 2x. Teď už si bude jenom užívat šťastného welššpringřího života s námi a v naší smečce, bude se mnou chodit na tah na kachny a na hony na bažanty a zajíce, určitě také občas dohledá nějaký postřelený kus spárkaté v naší honitbě a hlavně bude mě i mojí ženě dělat skvělou společnicí se kterou se můžeme vypravit prakticky kamkoliv, nebo jenom tak lenošit na gauči.
Po ukončení našeho působení na MMŠ 2012 jsme z "vlečkové" louky odjeli zpět na Mýtinu, kde jsem vyhledal vrchního rozhodčího Ing. Horynu. Sdělil jsem mu, že jsme odstoupili a v jaké situaci a vzal jsem si od něj zpět "Arwen" průkaz původu. Zároveň jsem mu řekl, že nebudeme na memoriálu až do konce, ale protože to máme domů 400 km tak přespíme do neděle v kempu a ráno se vydáme na cestu domů. U stolu jsme potom čekali až přijde z lesa Jindra s Helgou abychom jim oznámili, že pro nás MMŠ skončil. Když se to stalo tak bylo na Jindrovi vidět jak moc je překvapený a jak moc je mu to líto. Jindru s Helgou však čekala ještě poslední sobotní disciplína, kterou měl být "klid na stanovišti". Unavená "Arwen" spala pod stolem, stočená do klubíčka, na své růžové osušce a tak jsem ji tam nechal s Petrou a Jitkou a šel se podívat na "klid na stanovišti".
Pro disciplínu "klid na stanovišti" zvolili rozhodčí asfaltovou cestu vedoucí lesním porostem, kterou původně vybudovala pohraniční stráž, protože jsme se nacházeli jenom pár set metrů od státní hranice s Německem. Les na který jsme měli od stanu výhled byl prý už za hranicemi.  Nešel jsem s Jindrou na jejich stanoviště ani jsem nešel dělat honce do leče, ale zůstal jsem stát se skupinkou dalších čumilů kousek od posledního psa, kterým byl hnědák německého křepeláka. Během pohybu honců v leči každý z vůdců dvakrát vystřelil z brokovnice, také vůdce křepeláka střílel a pak vybitou zbraň hodil na rameno. Psa měl uvázaného na pracovním vodítku
Po návratu do stanu jsme se všichni vydali k autům a na cestu do kempu, kde jsem si připravili večeři pro nás i pro "Arwen". Jindra se synem a jeho přítelkyní se vydali do kulturního domu v Lipové na společenský večer, ale my jsme se rozhodli, že zůstaneme v kempu a půjdeme brzy spát abychom si odpočinuli před dlouhou cestou domů, která nás čekala v neděli. Helgu vzal Jindra s sebou aby ji nechal spát v autě na které je zvyklá.

V neděli ráno byla mlha hustá jako mléko, trávu pokrývala silná rosa, ale vypadalo to, že až se mlha zvedne a rozpustí tak bude hezký pozdně letní den. S Jindrou a Helgou jsme se rozloučili předtím než odjeli na Mýtinu. "Arwen" i Helgu jsme ještě společně vyfotografovali, bylo 16. září a ten den měly páté narozeniny.

Dvě sestry ICH, CH Heda Jifex "Arwen" a CH Helga Jifex v den svých pátých narozenin (16. září) ve stebnickém kempu

 Ještě jsme se trochu zdrželi v kempu balením našich věcí a pak jsme se ještě rozhodli zajet do obce Doubrava, kde jsme si chtěli vyfotografovat krásně udržované hrázděné domy, které jsou pro tento kout naší země naprosto typické. Mlha byla už trochu řidší když jsem pořizoval fotografie vesnické architektury v Doubravě a tak se obrázky opravdu povedly. Teprve potom jsme se vydali na cestu směr Ivančice.

Hrázděné domy v obci Doubrava

Po projetí Stebnicí padl můj zrak na místo, kde jsme včera odpoledne ukončili naše účinkování na MMŠ a zaznamenal jsem, že tam stojí skupina aut a mezi nimi jsem poznal také Fiat Jindrova syna Miloše. Aniž bych moc přemýšlel, odbočil jsem s Berlingem na polní cestu a zastavil. "Arwen" jsme nechali v autě a vydali jsme se za Jindrou, který měl jít za chvilku na "vlečku se srstnatou". Právě dokončil vlečku vpravo od stohu slámy špringr, který běžel před Jindrou a Helze  zakládal Alois Havrlant vlečku s králíkem vlevo od stohu. Stejný rozhodčí založil stejnou "vlečku" pro Helgu jako včera pro "Arwen". Zpovzdálí jsem sledoval jak Jindra vypouští Helgu na vlečku a čekal, že se za chvilku vrátí s králíkem. Nebudu to nijak natahovat. Helga s Jindrou dopadli na úplně stejné "vlečce" založené stejným rozhodčím stejně jako "Arwen" a já. Jindra Helgu odvolal pro zdravotní indispozici. Jindra byl velmi smutný. "Tu fenu jsem nikdy v životě nemusel nasazovat dvakrát", kroutil hlavou a bylo vidět, že nechápe co se stalo. Jindrův syn Miloš sledoval práci Helgy na "vlečce" ze stohu, takže viděl až na její konec a když slezl zpět dolů tak nám řekl, že vlečka byla natažena až za zarostlou strouhu ze které jsme my nahoře viděli jenom koruny vzrostlých osik. Helga došla vždy po každém nasazení jenom ke strouze a odtud se po krátkém hledání vrátila. Naprosto stejná disciplína vyřadila z MMŠ 2012 "Arwen" i Helgu a určitě to nebylo tím, že to jsou sestry a že měly v neděli 16. září páté narozky.
Jindra byl úplně zdrcený a nešťastný, chvíli jsme ještě s ním, s Helgou, Milošem a Jiřinou postáli u auta a pak jsme se definitivně rozloučili a  rozjeli se opačnými směry. Fenclovi se vydali na Mýtinu aby si vyzvedli od vrchního rozhodčího průkaz původu Helgy a my jsme zamířili domů, na Moravu, do Ivančic, k naší smečce.

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice