"Lovy beze zbraní" na Kominářce

Sobotní večer je jako stvořenýk tomu, aby člověk strávil hezkou chvilku na čekané a tak beru z trezoru svého springfielda a náboje, vše ostatní naskládám do batohu, na nohy nazuji boty, na hlavu si nasadím klobouk a vyrážím. Ještě přemýšlím, kde že bude dnes večer můj cíl a nakonec zvítězí moje oblíbená Kominářka. Kout honitby přes který nevede žádná frekventovaná cesta, takže klid je téměř zaručen. Letos jsem sice už z tamnější značně letité kazatelny jednoho srnce ulovil, ale vím, že se tam minimálně ještě jeden odstřelový vyskytuje a třeba by se mohl objevit nějaký divočák.

Cesta od auta ke kazatelně vede z kopce lesem a je dlouhá tak akorát na hezkou procházku.

Jakmile vyjdu z lesa, tak už vidím za řepkovým polem kazatelnu. Je už opravdu hodně letitá, ale dnes mi určitě ještě poslouží.

Z domova nesu v batohu trochu směsi kukuřice s pšenicí a několik kousků suchého pečiva, než vystoupím na kazatelnu, musím ještě zakrmit. Z poslední dávky tu už vůbec nic nezbylo.

A teď už zbývá jenom vybít kulovnici a vzhůru na kazatelnu po nepříliš důvěru budícícm žebříku. Je absolutní bezvětří a když stoupám po žebříku nahoru, tak cítím na tvářích první dešťové kapky. Dobře, že budu mít střechu nad hlavou.

V kazatelně opět nabíjím springfielda a z batohu vytahuji dalekohled. Otvírám všechna tři okna, rovnám si židli tak, abych se kvůli pohledu ven kterýmkoliv z nich nemusel posouvat a pohodlně se usazuji. Ještě musím ztlumit telefon, určitě by zazvonil v nejméně vhodnou chvíli. 

 

Pohled vlevo kudy jsem přišel ke kazatelně.

Pohled vpravo na hromádku zrní s pečivem.

A pohled vpřed na lán téměř zralé řepky. Na obrázku to sice vypadá jako jednolitá hmota, ale naštěstí jsou v porostu široké koleje od postřikovače, do kterých z kazatelny vidím.

Neseděl jsem ani moc dlouho, když se objevil první srnec. Nejprve se ohlásil šustěním a lámáním v porostu řepky a pak se ukázal v jedné z kolejí.

Tak na tohoto mladíka svého spriengfielda určitě nenamířím. Odkládám dalekohled a beru do ruky fotoaparát. Budou "lovy beze zbraní" :-)))

Srnec se chvíli popásá a pak mizí v zatáčce vytvořené postřikovačem. Jenom podle sluchu a občasného kývání se vrcholku řepky mohu odhadovat, kde se zrovna nachází.

Za chvíli se ale srnec objevuje znovu ve vedlejší koleji a v poklidném tempu odchází směrem ode mne a při tom si stále vybírá svoji pastvu.

Přepínám fotoaparát na kameru a snažím se držet jej v ruce co nejpevněji. Teď by se hodil stativ, ale co všechno bych ssebou už musel nosit!

 

Mezitím přestalo na chvíli pršet a zapadající slunce, které mám přímo za zády vyčarovalo na obloze nádhernou duhu.

Jak postupně slunce zapadá, tak mizí i duha, stíny jsou stále tmavší a vše kolem potemňuje. Déšť opět jemně bubnuje na plechovou střechu kazatelny a jeho kapky jemně šustí, když dopadají do lánu řepky.

Zůstávám v kazatelně až do úplné tmy, jenom se svými myšlenkami. Nakonec zavírám okna a s vybitou zbraní opatrně sestupuji do mokré trávy. Cesta k autu je do mírného kopce, stále drobně prší a tak dělám dlouhé kroky, abych dešti unikl.

Byl to hezký večer.

Letos už srnce šestnáctého ráno nestřelím.

V pátek jsem cestou do honitby potkal mysliveckého hospodáře a náhodné setkání jsem využil k tomu abych jej požádal o doplnění mojí povolenky k lovu o srnce. Zatímco jsem ve svých dokladech hledal povolenku a v autě propisku, tak jsme spolu prohodili pár slov. 

"Několik let po sobě jsi střelil srnce šestnáctého května ráno." vzpomínal hospodář na léta minulá. 

"No, to je pravda, ale letos to už těžko stihnu" odvětil jsem s úsměvem a ve vzpomínkám jsem k těm dávným dobám zabloudil.

Hned po této krátké konverzaci mi hospodář do povolenky dopsal celkem šestnáct písmen a znaků a tím mě oprávnil k lovu všech věkových kategorií srnců v naší honitbě. Poděkoval jsem a oba jsme se zase rozešli po svém.

Hned večer jsem vyrazil na čekanou s povolenkou, na které ještě inkoust nestačil zaschnout, obrazně řečeno.

Při sezení na žebříku jsem měl dost času na přemýšlení a tak jsem vzpomínal na dobu, kterou mi hospodář připomenul svou poznámkou o mém lovení srnců šestnáctého května ráno. Pravdou je, že jsem opravdu několik let po sobě ulovil šestnáctého května ráno srnce, kterého jsem měl vždy dlouhou dobu obeznaného. V práci jsem si kvůli tomu brával dovolenou a přestože brzké ranní vstávání není mojí oblíbenou činností, tak jsem nikdy nezaspal. 

Dobře si vzpomínám, že jsem jednou takhle přijel do revíru šestnáctého května ráno, došel jsem k posedu (cesta od auta pořád do kopce), vyšplhal jsem nahoru a při pokusu nabít kulovnici jsem zjistil, že jsem v trezoru zapomněl závěr! Nezbylo mi nic jiného, než zase slézt z posedu, dojít k autu, zajet zpět domů, z trezoru vzít zapomenutý závěr (bez něj prostě flinta nestřílí) a zopakovat si cestu do revíru, vyšlapat kopec k posedu, zasednout a doufat, že toho "svého" srnce ještě stihnu. Světe věř nebo nevěř, srnce jsem to ráno opravdu úspěšně ulovil.

Jednou jsem si to zase takhle šestnáctého ráno, ještě za šera šlapal k posedu a ejhle, "můj" srnec si to mašíruje vojtěškovým polem přímo ke mě. Tentokrát jsem měl závěr na správném místě a náboj k komoře, stačilo zakleknout a za chvíli jsem už mohl ulovenému srnci vzdát poctu a dát poslední hryz.

Letos už srnce šestnáctého května ráno neulovím, s tím už nic nenadělám. Mám ale téměř rok na to abych to uskutečnil v příštím roce.

Jak „Arwen“ ke svému jménu přišla.

Ač by k tomu mohl svádět nadpis, tak řeč nebude o elfí princezně, postavě z trilogie J. R. R. Tolkiena Pán prstenů, kterou ve filmovém zpracování tohoto příběhu nezaměnitelným způsobem ztvárnila americká herečka Liv Tyler ale o naší dnes už téměř devítileté welššpringří dámě, která se ve skutečnosti jmenuje Heda Jifex.

Heda Jifex je členkou naší welššpringří smečky od 3. listopadu 2007, kdy jsme si pro ni přijeli k panu Jindřichu Fenclovi do jeho chovatelské stanice Jifex. Štěňátko po Jindrově fence Gabi Jifex měla moje žena Petra zamluvené dva roky a v září, když se narodil vrh „H“ Jifex se konečně dočkala.

Štěňátka z vrhu "H" Jifex "naše" Heda Jifex je zcela vzadu.

Když jsme onoho památného listopadového odpoledne Petřinu vysněnou holčičku přebírali, tak Jindra řekl: „Jmenuje se Heda“. V té chvíli jsem se díval na moji drahou ženu s úsměvem od ucha k uchu a se štěňátkem v náručí a hlavou mi bleskla jediná myšlenka: „Ta nebude Heda ani minutu.“

Moje žena Petra s jedním štěňátkem z vrhu "H" Jifex v náručí

Při vyslovení jména Heda se mi totiž okamžitě vybavila jedna scéna z české komedie Ecce homo Homolka, ve které „Heduš“ v podání herečky paní Heleny Růžičkové tančí v lese mezi kmeny vzrostlých smrků a její filmová tchyně a tchán toto baletní číslo komentují slovy: „Ta shodit takovejch padesát kilo, baletka, úplná labuť“.

Nemám nic proti paní Heleně Růžičkové, naopak je to moje oblíbená herečka. Nechovám ani žádnou averzi vůči sérii komedií o rodině Homolkových natočené v šedesátých letech minulého století. Jenom mi to jméno „Heda“ vůbec nesedělo k naší budoucí welššpringří kamarádce a věděl jsem, že by se mi ona myšlenka „ta shodit takovejch padesát kilo ...“ vrátila pokaždé, když bych slovo „Heda“ vyřkl. Pravdou je, že jsem nikdy jméno „Heda“ nepoužil k tomu abych na naši novou welššpringří společnici zavolal.

Heda Jifex před odjezdem z CHS Jifex do Ivančic

Hned po té, co jsme nastoupili do našeho Berlinga na cestu do Ivančic, jsme s mojí ženou začali vymýšlet domácí jméno pro malou „Hedu“. A než jsme dorazili do cíle, tak už jsme měli naši „Arwen“ a pod tímto novým jménem jsme v pozdních večerních hodinách představovali nový přírůstek naší vančické welššpringří smečce.

Dvě "Jifexky" se potkaly v Ivančicích.
Vlevo Cira Jifex "Kety" a vpravo Heda Jifex "Arwen"

Heda Jifex "Arwen" ve svém pelíšku první večer v Ivančicích

V Ivančicích dne 23. května 2016

Společně

Od roku 1997 žijeme společný život v jedné velké smečce – Petra, Zdeněk a s námi několik welššpringršpanělů. Prvním naším společným welššpringršpanělem byla a dosud stále je naše Cira Jifex "Kety", kterou jsme si od pana Jindřicha Fencla přivezli v srpnu 1997. "Kety" je velkou psí osobností a všichni dohromady jsme si užili spoustu legrace, ale taky nervů při výcviku, na zkouškách, výstavách, honech, při odchovu jejích štěňátek i v každodenním životě.

Z "Kety" se stala chovná fena, ve své době jedna z mála, která měla úspěšně složené všestranné zkoušky. V době svého „chovného“ věku dala "Kety" dva vrhy štěňat, při kterých se projevila jako velmi pečlivá a obětavá matka. Její druhý porod proběhl císařským řezem, a proto jsme se rozhodli ji už dále nekrýt. Bohužel došlo k tomu, co se může stát i mnoha jiným chovatelům. Po "Kety" nám nezůstala doma fena, kterou bychom mohli uchovnit a pokračovat na ní s vynikajícím základem, který jsme v ní měli. Gira Ivančice sice plně odpovídá všem našim požadavkům na exteriér, povahu i lovecké vlastnosti WSS, ale bohužel se u ní projevují známky intolerance na určité potraviny (alergie na lepek). Rozhodli jsme se proto, že se ji nebudeme snažit uchovnit. Myslíme si, že tímto rozhodnutím jsme chovu welššpringršpanělů prospěli a čas nám to jistě potvrdí. Gira s námi žije jako náš nejvěrnější společník a tzv. „nosič dobré nálady“.

V roce 2004 se Zdeněk stal rozhodčím z výkonu pro malá plemena. Získání této kvalifikace předcházelo dosti dlouhé období pochyb nad vhodností a smysluplností tohoto kroku. Jak se nakonec ukázalo, tak o jeho služby nebyl na domovském okrese Brno-venkov žádný zájem, proto jsme se stali oba od roku 2008 členy OMS Třebíč, kde je nabídka uplatnění rozhodčího velmi široká, s ohledem na množství zkoušek, které se zde pořádají. V současné době může Zdeněk posuzovat ZV, PZ, LZ a BZ malých plemen, rozšíření aprobace na další typy zkoušek má v plánu, jakmile mu to umožní časové možnosti.

V letech 2007 a 2008 jsme oba dostali možnost účastnit se jako pořadatelé organizace výstav slídičů konaných v rámci KCHLS. V roce 2007 jsme byli členy výstavního výboru „Klubové výstavy slídičů“. Po jejím skončení byla Petře nabídnuta ze strany tehdejší výstavní referentky výboru KCHLS možnost stát se ředitelkou výstavy pro rok 2008. Petra tuto nabídku přijala, a tak jsme oba společně byli ředitelé „Speciální výstavy španělů“ konané v září 2008. Obě výstavy se konaly v Žebětíně a zařadily se mezi velmi úspěšné kynologické akce. Zvláště výstava v roce 2008 kladla na nás jako ředitele zvýšené nároky vzhledem k nebývalému počtu přihlášených psů a jejich posuzování ve čtyřech kruzích za účasti tří zahraničních a jednoho domácího rozhodčího.

Na podzimní schůzi sekce WSS v roce 2007 byl Zdeněk zvolen delegátem na konferenci KCHLS, která se následně konala 15. března 2008 v Třebíči. Na členské schůzi sekce WSS dne 26. října 2008 byl Zdeněk zvolen do funkce vedoucího sekce WSS v KCHLS. Od tohoto dne se mu k dosavadní chovatelské činnosti a práci rozhodčího z výkonu přidala ještě práce funkcionářská. Zdeněk si velmi cení důvěry, kterou mu členové sekce WSS touto volbou prokázali, a chápe výkon této funkce jako možnost vykonat něco prospěšného pro společenství chovatelů welššpringršpanělů v naší zemi.

Naše rodina se naposledy rozrostla 3. listopadu 2007. Toho dne jsme si od pana Jindřicha Fencla přivezli fenku WSS Heda Jifex, které od prvního dne říkáme „Arwen“. Do této fenky vkládáme v současné době veškeré svoje chovatelské naděje. Jak budou naplněny, se ukáže v letošním roce.

Tak jak běží čas a všechno se vyvíjí a postupuje, tak i naše kynologická činnost zaznamenala v různých obdobích různou intenzitu, nikdy jsme si ale nedokázali představit, že bychom se vzdali života se psy. Naši psi s námi obývají náš dům a účastní se naprosté většiny našich činností. Nejenom, že s námi chodí na lov, ale také třeba na výlety, na návštěvy k našim kamarádům a také velmi často do zaměstnání. Naprostá většina našich přátel a známých pochází z řad kynologů a spousta těch „ostatních“ nás považuje za „exoty“.

To jsme my v srpnu 2012: zleva "Arwen", Petra, Ellen, Zdeněk, Gira a Hermiona.

V květnu 2009
Petra a Zdeněk Šilbergerovi

Můj život s welššpringry

Je to již 19 let, co do mého života vstoupilo plemeno welsh springer spaniel. Když můj otec složil zkoušky z myslivosti, nastala zcela samozřejmá otázka, jakého loveckého psa si pořídit. Při hledání toho správného plemene pro nás jsme u našeho příbuzného zcela nečekaně poznali jeho welššpringra Dona z chovatelské stanice Jikran. Po tomto setkání bylo rozhodnuto, že tím pravým společníkem pro naši rodinu bude welššpringršpaněl.

A měli jsme štěstí, když v chovatelské stanici Jikran právě očekávali vrh štěňátek po stejných rodičích, jako pocházel Don. V srpnu roku 1990 jsme si domů přivezli našeho prvního welššpringra Ernyho Jikran, kterému jsme ale po celý jeho život říkali „Endy“.

V té době jsem již navštěvovala myslivecký kroužek u paní Ludmily Landovské, díky které se mi otevřel svět myslivecké kynologie. Setkání s paní Landovskou mě ovlivnilo na celý další život, vděčím jí za spoustu věcí, které se staly, a spoustu rozhodnutí, která jsem učinila. Paní Landovská mi velmi pomohla při výcviku Endyho a ze mě vychovala myslivce. Naše přátelství, kterého jsem si vždy velmi vážila, trvalo 19 let a bylo ukončeno až její smrtí v roce 2009, v jejích nedožitých 95 letech. Je pro mě velkou ctí, že jsem mohla poznat a přátelit se s paní Ludmilou Landovskou, člověkem, který celý svůj život zasvětil myslivosti, chovu a výcviku loveckých psů a který byl ochoten vždy pomoci.

Náš Endy byl rozený lovec, takže usměrnit jeho „vášeň pro lov“ bylo občas tvrdým oříškem, ale podařilo se. Dnes, s odstupem let, mám ale pocit, že spíše vychovával on nás. Přesto složil Endy podzimní zkoušky a byl platným pomocníkem při lovu. Díky Endyho výbornému exteriéru se mi otevřel také svět psích výstav, na kterých jsme byli úspěšná dvojice. V roce 1994 jsem vstoupila do „Klubu chovatelů loveckých slídičů“ a z Endyho se stal chovný pes. V roce 1996 jsem úspěšně složila zkoušky z myslivosti a byla slavnostně pasována na myslivce, a tak jsme byli v rodině myslivci dva.

O rok později jsem spolu s Endym odjela na pozvání na krátkou dovolenou na Moravu. Ani jeden z nás netušil, že se za krátkou dobu do místa naší dovolené vrátíme a zůstaneme zde žít a rozšíříme chovatelskou stanici Ivančice o mě a mého chovného psa Endyho. V Ivančicích jsem v roce 1998 vstoupila do místního mysliveckého sdružení jako historicky druhá žena.

Můj odjezd na Moravu způsobil to, že má rodina přišla o rodinného kamaráda a táta o loveckého psa. Rodičům se moc stýskalo po welššpringří duši a myslivec bez psa je pouze poloviční myslivec, a tak si v roce 1998 koupili welššpringří slečnu Coru ze Slovákové.

"Endy" a Petra na první výstavě

V květnu 2009
Petra Šilbergerová

Jak to začalo u Zdeňka

Už se mi asi nepodaří zjistit přesné datum, ale pro účely tohoto vyprávění bude stačit, když napíši, že to bylo ve druhé polovině 70. let minulého století, když jsem přišel do kotelny Střední zemědělské technické školy v Ivančicích a tam uviděl poprvé v životě welššpringršpaněla. Na zemi tam sedělo červenobílé štěňátko s dlouhýma ušima, zkráceným ocáskem a nádherně pihovatým nosem. Byl to „Lux“, přesněji tedy vlastně „Lin z Černé seče“, a jeho majitelem byl otec mého nejlepšího kamaráda Luboše, pan Bohumil Mařík, školník ve jmenované škole, ale hlavně myslivec, jehož prostřednictvím jsem se k myslivosti dostal i já.

Lux byl welššpringršpaněl, který dělal čest svému plemeni. Jenom to, že pan Mařík měl psa především pro výkon myslivosti, bylo příčinou, že se tento jedinec nikdy neukázal na žádné výstavě a nestal se z něj chovný pes. "Luxova" lovecká vášeň byla opravdu na úkor poslušnosti a o jeho výkonech se vyprávělo v našem sdružení velmi dlouho. Podzimní zkoušky složil "Lux" prakticky sám a ještě při tom stačil leccos naučit svého vůdce. Jako kluci jsme s "Luxem" zažili nejedno dobrodružství, které by stálo za vyprávění.

Lin z Černé seče "Lux"

Dalším welššpringršpanělem vstupujícím do mého života byla fena Anita od Bílé břízy, kterou jsem si přivezl domů v únoru 1990 od pana Růžičky z Moravské Třebové. Bylo mi něco přes dvacet let a můj život s WSS začal psát kapitolu, která trvá do dneška. Když jsem si k panu Růžičkovi pro štěňátko jel, požádal jsem paní MVDr. Marii Šerou, aby mi pomohla s jeho výběrem. Byla v té době již zkušenou vůdkyní psů a chovatelkou malých münsterlandských ohařů a drsnosrstých jezevčíků, a tak ráda pomohla takovému „zelenáči“, jako jsem byl já. A musím říci, že mi pomohla mockrát i později a naše přátelství je stále živé.

Když se na to dívám s časovým odstupem, který dnes už mám, tak musím přiznat, že Anita více učila mne než já ji, ale jako tým jsme byli dobří. V roce 1993 jsem Anitu uchovnil a nakryl psem Erg de la Font de Se, kterého měl ve svém majetku tehdejší poradce chovu WSS pan František Liml z Kostelce nad Orlicí. Zároveň jsem si zaregistroval chovatelskou stanici s názvem „Ivančice“.

Jednu fenku z prvního vrhu si u mě vybral Dr. Yannos Christoa, který v té době v Brně dokončil studium veterinární medicíny a chystal se k návratu do své vlasti na středomořský ostrov Kypr. Tím štěňátkem byla Alyna Ivančice a ve věku necelých 10 měsíců se svým páníčkem opravdu na Kypr odletěla. Stala se tak historicky třetím jedincem WSS na tomto ostrově. Její dva předchůdci pocházeli také z tehdejšího Československa, byli to Kiki od Štědrého potoka a Hektor Vyšoháj. S Dr. Christoa jsem v kontaktu až do dnešní doby, i když dnes už ani zdaleka ne tak intenzivně jako v polovině devadesátých let, kdy jsem na Kypru několikrát pobýval právě v souvislosti s chovem a výcvikem loveckých psů.

V roce 1994 přibyla k Anitě ještě Bára Ivančice, fenka z jejího druhého vrhu, jejímž otcem byl Tobby von Snellestein, nádherný pes importovaný z Holandska, jehož majitelem byl pan JUDr. Svoboda z Brna. Od té doby jsme už byli zcela regulérní smečkou. Bára měla, bohužel, nález DKK, který ji vylučoval z chovu, a proto prožila většinu svého dlouhého a šťastného psího života ve spřátelené rodině, v malé vesnici nedaleko Ivančic.

Přelomovým rokem v mém životě, a to jak osobním, tak kynologickém, byl zcela určitě rok 1997, kdy naše smečka zaznamenala velké množství přírůstků. Některé z nich byly dlouhodobě plánované a očekávané a některé byly neplánované a zcela neočekávané. Tím očekávaným byla fenka WSS Cira Jifex "Kety", kterou jsme si v srpnu přivezli od pana Jindřicha Fencla z České Břízy, a tím méně očekávaným byla slečna Petra Šturmová (dnes paní Petra Šilbergerová), se kterou od léta toho roku tvoříme společnou smečku. Spolu s Petrou přišel do smečky také první pes WSS v CHS Ivančice, chovný pes Erny Jikran "Endy".

V dubnu 2009
Zdeněk Šilberger

Jak jsme byli na Venhodovi

V pátek 12. července 2013 to bylo již dlouhých šestnáct let co se v CHS Jifex pana Jindřicha Fencla narodilo jeho fence CH Bessy Jifex, po krytí psem Bak od Prvního potoka, sedm welššpringřích štěňátek. Z jedné fenky, které dali jméno Cira, se pro mě a moji ženu Petru stala věrná společnice a vynikající kamarádka na dlouhých čtrnáct let. Hned cestou domů jsme malou Ciru přejmenovali na "Kety" a tak jsme jí také říkali celý její život.

V červnu to byly již dva roky co nás naše milovaná "Kety" navždy opustila a odebrala se do psího nebe, my však na ni stále často vzpomínáme. "Kety" byla obrovskou psí osobností, byla lovec tělem i duší a při tom dokázala být neobyčejně obětavou matkou, která se o svá štěňátka starala s naprosto vzornou mateřskou péčí.

 "Kety" byla ve své době jednou z mála chovných fen WSS, která měla úspěšně složené všestranné zkoušky. O naší účasti na Memoriálu Josefa Venhody, všestranných zkouškách, kde "Kety" získala nejvyšší možné pracovní vzdělání, jsem na jaře roku 2003 sepsal článek, který byl původně určen pro zpravodaj KCHLS. Osud to však zařídil tak, že článek nikdy nevyšel ani v klubovém zpravodaji ani nikde jinde. Celé ty roky ležel v mém "šuplíku" (přesněji v podobě jedniček a nul na jednom z mých záložních CD disků). A protože jsme v pátek na naši "Kety" vzpomínali v souvislosti s datem jejího narození tak jsem se rozhodl, že tento článek zveřejním zde, na svém blogu, jako vzpomínku na ni.

Jak jsme byli na Venhodovi

V loňském roce 2002 jsem vedl naši fenu wss Cira Jifex, které domácky říkáme "Kety" na Memoriálu Josefa Venhody. Chtěli jsme ji ověnčit trofejí z VZ a pro tento memoriál jsme se rozhodli jednak z důvodu jeho velmi dobré dostupnosti od nás z Ivančic a také s ohledem na  termín ve kterém se konal. "Kety" totiž v loňském roce, přesně 12. června, porodila 4 pěkná štěňátka a tak jsme potřebovali termín zkoušky až v samém zvěru kynologické sezony abychom feně mohli dát čas na zotavení po březosti a mateřství a také aby byl určitý prostor pro důkladné procvičení všech zkušebních disciplín.

Cira Jifex "Kety" - hlavní hrdinka tohoto příběhu, 12. července 1997 - 16. června 2011

Jako „generálku“ na všestrannou zkoušku jsme pojali přípravu a účast na BZ jezevčíků, teriérů, retrieverů a slídičů, kterých jsme se zúčastnili dne 5. října 2002 v honitbách HS Obyčtov a LDO Přibyslav na okrese Žďár nad Sázavou. Zkoušky byly perfektně připraveny v nádherných jehličnatých lesích českomoravské vysočiny a byly ukázkou toho, že když něco dělá správný kolektiv, tak to musí perfektně klapnout. Až na místě jsme zjistili, že nás daleko předchází pověst slavnější matky a sestry naší Kety (Bessy Jifex a Cita Jifex absolvovaly úspěšně MMŠ) a naše výkony byly sledovány s velkým očekáváním. První 3 disciplíny předvedla Kety naprosto perfektně, zvláště pak provedení šoulačky bylo rozhodčími vysoce hodnoceno a mělo tak za následek, že na barvu nás následovala velmi početná korona. Pobarvená stopa byla stará 20 hodin a "Kety" při jejím sledování, hned na začátku, jednou sešla dál než povoluje zkušební řád. Byli jsme opraveni ale pak už následovala přímá trasa až na konec barvy k ležícímu srnci. Blahopřání a předání úlomku proběhlo za zvuků borlice a bylo velmi pěkným zakončením disciplíny. Barvářské zkoušky jsme složili ve II. ceně s celkovým počtem 79 bodů. Na „generálku“ to nebylo vůbec špatné.

Memoriál Josefa Venhody, který jsme si vytyčili jako hlavní cíl našeho snažení se tradičně koná v okrese Třebíč a jeho VIII. ročník probíhal 19. a 20. října 2002 v honitbě Mysliveckého sdružení Studenec. Na slavnostním zahájení jsem byl pořádně napjatý, čekaly nás 2 perné dny ve kterých budeme muset co nejlépe ukázat vše co jsme se společně naučili. MJV je poněkud speciální soutěž v tom, že se ho mohou zúčastnit jak psi „malých plemen“ tak také ohaři. Celkem se na sobotní zahájení sešlo 31 psů, z toho 15 ohařů. Každý pes je samozřejmě posuzován podle příslušného „svého“ zkušebního řádu pro VZ. Nejlepší ohař i nejlepší zástupce „malých plemen“ pokud dokončí soutěž v I. ceně obdrží titul CACT a další pes v I. ceně titul res. CACT.

Zahájení zkoušek probíhalo od 8.30 hodin a bylo provázeno vystoupením skupiny trubačů což dodalo celému aktu velmi slavnostní ráz. Moje nervozita se přenesla i na "Kety" a tak jsme tam stáli, já jsme poslouchal spoustu organizačních pokynů a moc si přál abychom na stejném místě stál i zítra odpoledne.

Vše na zkouškách začíná losováním. Byl jsem moc rád, že jsem si z umaštěného a sešívaného klobouku správce zkoušek pana Havlíka vytáhnul právě los číslo 27. Zrovna 27. jsem se narodil a sedmičku považuji za svoje šťastné číslo (nejsem pověrčivý, ale co kdyby). Číslo losu nám určilo i skupinu do které jsme byli zařazeni a ze které se na 2 následující dny stala velmi dobrá parta. Byli jsme vlastně jenom 3, kromě mě s "Kety" do skupiny patřil ještě pan František Škeřík z Počátek s fenkou německého křepeláka Aris z Čechorodu a pan Miroslav Jati z České vsi s černobílou fenkou anglického špringršpaněla Any od Stroupinského potoka. Korona, která nás doprovázela, nebyla příliš početná a její složení se měnilo s ohledem na právě zkoušenou disciplínu i na denní dobu, její nejstálejší členkou byla moje žena Petra, která nám byla po celou dobu velkou oporou. 

Slavnostní zahájení MJV - sobota 19. října 2002
zleva
číslo 26 - pan Miroslav Jati s fenou AŠ Any od Stroupinského potoka
číslo 27 - pan Zdeněk Šilberger s fenou WSS Cira Jifex - autor článku
číslo 28 - pan František Škeřík s fenou NK Aris z Čechorodu- vítěz MJV v malých plemenech, 492 bodů, CACT

 První den zkoušek nám byly přiděleny disciplíny v lese a na malém poli, takže nás čekalo odložení, šoulačka, práce na pobarvené stopě a většina disciplín s aportem, vlečky a pohozené se zvěří srstnatou i pernatou, nahánění a klid na stanovišti. Na druhý den nám zbylo velké pole a voda, přál jsem si jenom abychom v neděli nemuseli jít hned ráno na vodu (teplota po ránu byla jenom pár stupňů nad nulou). Pak jsem si ale uvědomil, že neděle je ještě daleko a je třeba se soustředit na věci, které jsou bližší.

Odpolední hodnocení prvního dne zkoušek dopadlo celkem uspokojivě. "Kety" obdržela za práci na barvě známku 3, jednou sešla z vyznačené dráhy. Svůj podíl na tom určitě měl mladý porost borovic ošetřený chemickým přípravkem proti ohryzu zvěří přes který část pobarvené dráhy vedla. Z výkonu na disciplíně dohledávka a přinášení pernaté zvěře jsme dostali dokonce známku 2, ale vzhledem k podmínkám, které tehdy panovaly se na "Kety" nezlobím a jsem moc rád, že to zvládla. Celá skupina absolvovala první den úspěšně. Velmi dobře si vedla křepelačka pana Škeříka, která dostala samé čtyřky, pan Jati obdržel na barvě známku 3 za jednu opravu a z dohledávky a přinášení pohozené pernaté zvěře dostal také jako my s "Kety" známku 2. Odpoledne jsme se rozcházeli k odpočinku spokojeni a hlavně rozhodnuti pokračovat v neděli až do úspěšného konce soutěže.

Nedělní nástup před mysliveckou chatou ve Studenci nám přinesl především změnu ve složení naší skupiny. Vzhledem k tomu, že už nepokračují dva JGT a jeden retriever byl pan Škeřík se svou křepelačkou přeřazen do druhé skupiny a k nám přibyl mladý "nemyslivec" se svým chesapeake bay retrieverem. Poprvé jsme měli s manželkou možnost pozorovat při práci toto u nás neobvyklé plemeno. Dobrá zpráva alespoň pro moje uši byla, že ráno nastupujeme do „velkého pole“ a voda bude až po obědě (snad se trochu oteplí). Po celý den jsme dostávali pravidelné informace o úspěšném účinkování pana Škeříka s jeho Aris v sousední skupině psů.

Velké pole je naše silná disciplína (moje, ale hlavně "Kety"). Musím říct, že od rána na ní bylo vidět, že už má dost toho nošení mrtvol ze soboty a ráda by se pořádně proběhla. Jakmile k tomu dostala příležitost tak ji využila a zajíci a srnčí běhalo mezi remízy za doprovodu jejího štěkotu až rozhodčí nadskakovali. Nakonec si sami páni rozhodčí dovolili udělat malý „žert“ jehož terčem se stala moje žena, která nám vzorně držela palce v koroně. Jejich sdělení, že to co viděli byla „hrůza“ jí málem přivodilo mdlobu. Naštěstí jí hned všechno patřičně vysvětlili, a tak jsme mohli po krátkém čekání na myslivecké chatě pokračovat na vodě.

Vodní disciplíny doplněné o nezbytné vodění na řemeni se zkoušely na velkém rybníku pod kterým jsme v sobotu dělali „malé pole“. Rybník měl břehy porostlé metr vysokou suchou trávou v pásu širokém asi 15 metrů, který navazoval na rákos rostoucí místy ještě 20 metrů od břehu, pak teprve byla volná hladina. Při slídění v rákosí měli psi dostatek prostoru. "Kety" slídila v rákosí s razancí za kterou by se nemusel stydět ani těžší pes a občas bylo i slyšet šplouchat vodu když se dostala až na kraj porostu k volné hladině.

Výsledky druhého dne našeho účinkování na MJV už ani lepší být nemohly, ze všech zkoušených disciplín jsme obdrželi známku 4. Návrat od rybníka na mysliveckou chatu byl v radostné náladě a pak nám ani nevadilo dlouhé čekání na vyhlášení výsledků. Spočítat dobře výsledky VZ pro téměř 30 psů dá hodně práce. Čekání jsme vyplnili vydatným obědem, který jsme si konečně zase vychutnali bez onoho nepříjemného pocitu v žaludku. Svůj oběd dostala i "Kety", které pečený bůček moc chutnal. Zasloužila si ho. Konečně také byl čas na rozhovor se starými, ale hlavně novými přáteli.

Při slavnostním vyhlašování výsledků, které probíhalo v duchu těch nejlepších mysliveckých tradic,  padla řada čísel, já uvedu jenom ta pro nás nejdůležitější. Vítězem mezi malými plemeny se stala křepelačka Aris z Čechorodu s přehledem vedená panem Škeříkem z Počátek, celkový zisk 492 bodů ji zařadil do I. ceny a proto také obdržela titul CACT. Špringršpanělka Any od Stroupinského potoka dokončila MJV ve II. ceně, když na tu první jí chyběly pouhé 2 body, ale i tak měl pan Jati z jejího výkonu upřímnou radost. Naše Cira Jifex (ale správně "Kety") dokončila Memoriál Josefa Venhody v I. ceně s celkovým počtem bodů 468, v pořadí „malých plemen“ se umístila na 4. místě ze 13 psů, kteří memoriál dokončili. Celkem v sobotu ráno nastoupilo na MJV 16 psů malých plemen, ale 3 pejsci zkoušky z různých důvodů nedokončili. Po celou dobu zkoušek jsme slyšeli z různých stran pochvalné výroky na adresu našich pejsků za jimi předvedené výkony. Jejich práce se vždy vyznačovaly velkou chutí spojenou s dokonalou ovladatelností. Dojem, který jsme svým výkonem zanechali mohl být pouze ten nejlepší.

Na obrázku zleva
číslo 26 - pan Miroslav Jati s fenou AŠ Any od Stroupinského potoka
číslo 27 - pan Zdeněk Šilberger s fenou WSS Cira Jifex - autor článku
číslo 28 - pan František Škeřík s fenou NK Aris z Čechorodu - vítěz MJV v malých plemenech, 492 bodů, CACT

Do dnešního dne rádi vzpomínáme na 2 dny, které jsme strávili v honitbě MS Studenec, kde jsme mohli díky práci myslivců okresu Třebíč předvést kvalitní výkon zástupce plemene welššprigeršpaněl feny Cira Jifex. Přátelství, která jsme tenkrát navázali trvají dodnes a je pro nás vždy potěšením potkat na některé kynologické akci bývalé a možná ještě budoucí „spolubojovníky“.

Petra a Zdeněk Šilbergerovi


Celý článek jsem úmyslně ponechal v původní podobě, nezměnil jsem v něm ani jediné písmenko, protože tato jeho podoba, dle mého názoru, nejlépe vystihuje dobu ve které vznikl.