Sobotní večer je jako stvořenýk tomu, aby člověk strávil hezkou chvilku na čekané a tak beru z trezoru svého springfielda a náboje, vše ostatní naskládám do batohu, na nohy nazuji boty, na hlavu si nasadím klobouk a vyrážím. Ještě přemýšlím, kde že bude dnes večer můj cíl a nakonec zvítězí moje oblíbená Kominářka. Kout honitby přes který nevede žádná frekventovaná cesta, takže klid je téměř zaručen. Letos jsem sice už z tamnější značně letité kazatelny jednoho srnce ulovil, ale vím, že se tam minimálně ještě jeden odstřelový vyskytuje a třeba by se mohl objevit nějaký divočák.
Cesta od auta ke kazatelně vede z kopce lesem a je dlouhá tak akorát na hezkou procházku.
Jakmile vyjdu z lesa, tak už vidím za řepkovým polem kazatelnu. Je už opravdu hodně letitá, ale dnes mi určitě ještě poslouží.
Z domova nesu v batohu trochu směsi kukuřice s pšenicí a několik kousků suchého pečiva, než vystoupím na kazatelnu, musím ještě zakrmit. Z poslední dávky tu už vůbec nic nezbylo.
A teď už zbývá jenom vybít kulovnici a vzhůru na kazatelnu po nepříliš důvěru budícícm žebříku. Je absolutní bezvětří a když stoupám po žebříku nahoru, tak cítím na tvářích první dešťové kapky. Dobře, že budu mít střechu nad hlavou.
V kazatelně opět nabíjím springfielda a z batohu vytahuji dalekohled. Otvírám všechna tři okna, rovnám si židli tak, abych se kvůli pohledu ven kterýmkoliv z nich nemusel posouvat a pohodlně se usazuji. Ještě musím ztlumit telefon, určitě by zazvonil v nejméně vhodnou chvíli.
Pohled vlevo kudy jsem přišel ke kazatelně.
Pohled vpravo na hromádku zrní s pečivem.
A pohled vpřed na lán téměř zralé řepky. Na obrázku to sice vypadá jako jednolitá hmota, ale naštěstí jsou v porostu široké koleje od postřikovače, do kterých z kazatelny vidím.
Neseděl jsem ani moc dlouho, když se objevil první srnec. Nejprve se ohlásil šustěním a lámáním v porostu řepky a pak se ukázal v jedné z kolejí.
Tak na tohoto mladíka svého spriengfielda určitě nenamířím. Odkládám dalekohled a beru do ruky fotoaparát. Budou "lovy beze zbraní" :-)))
Srnec se chvíli popásá a pak mizí v zatáčce vytvořené postřikovačem. Jenom podle sluchu a občasného kývání se vrcholku řepky mohu odhadovat, kde se zrovna nachází.
Za chvíli se ale srnec objevuje znovu ve vedlejší koleji a v poklidném tempu odchází směrem ode mne a při tom si stále vybírá svoji pastvu.
Přepínám fotoaparát na kameru a snažím se držet jej v ruce co nejpevněji. Teď by se hodil stativ, ale co všechno bych ssebou už musel nosit!
Mezitím přestalo na chvíli pršet a zapadající slunce, které mám přímo za zády vyčarovalo na obloze nádhernou duhu.
Jak postupně slunce zapadá, tak mizí i duha, stíny jsou stále tmavší a vše kolem potemňuje. Déšť opět jemně bubnuje na plechovou střechu kazatelny a jeho kapky jemně šustí, když dopadají do lánu řepky.
Zůstávám v kazatelně až do úplné tmy, jenom se svými myšlenkami. Nakonec zavírám okna a s vybitou zbraní opatrně sestupuji do mokré trávy. Cesta k autu je do mírného kopce, stále drobně prší a tak dělám dlouhé kroky, abych dešti unikl.
Byl to hezký večer.
Žádné komentáře:
Okomentovat