Znovu vystupuji na kazatelnu a připravuji si všechny věci, dalekohled pokládám na poličku pod okno, aby byl po ruce. Nabíjím svou kulovnici, na puškohledu nastavuji šestku přiblížení, přece jenom už před sebou nemám řepkové moře, ale pole se strništěm a výhled na stovky metrů daleko a zajištěnou zbraň stavím do kouta kazatelny.
Neseděl jsem v kazatelně ani dvacet minut, když jsem uviděl lišku pádící řepkovým strništěm. V běhu dělala dlouhé skoky, místy byla i nad strništěm a oháňka se za ní táhla jako zrzavý plamen s bílou špičkou. Nestačil jsem sáhnout ani po dalekohledu ani po fotoaparátu ani po kulovnici. No ono střílet na běžící lišku na cca 130 metrů je stejně jenom hloupá frajeřina.
Ještě jsem přemýšlel o lišce, když jsem zaznamenal, že z protějšího lesa vychází na řepkové strniště kus srnčí zvěře. Vzal jsem do ruky dalekohled, abych kus obeznal. Byla to srna, ale na jejím chování se mi něco nezdálo, byla velice vystrašená, neustále se otáčela za sebe, zatímco táhla okrajem pole podél keřů a stromů. Pootočil jsem dalekohled doprava ve směru, kam měla pozornost zaměřenou srna. A ejhle! Za terénní vlnu jsem mezi řepkovými stvoly rozeznal dva tmavé hřbety. Že by černá? V příští vteřině bylo jasno, z keři a stromy porostlé stráně vytahují na pole tři kusy černé, patrně bachyně a její selata. Pozoruji je krátkou chvíli, jsou ode mě asi dvě stě metrů daleko. Za chvíli všechna prasátka zase zatahují do krytu zarostlé stráně a já je ztrácím z dohledu.
Nicméně to nebylo moje poslední pozorování prasat v tento večer, protože se jednotlivé kusy začaly objevovat na hranici stráně a pole v nepravidelných intervalech a stále blíže k místu, kde stojí moje kazatelna. Teď už jsem mohl obeznat, že se jedná o minimálně dvě bachyně se selaty. Nejblíže se dostaly na asi sto čtyřicet metrů, kdy na strniště vytáhla celá tlupa. Napočítal jsem opravdu dvě bachyně a dvanáct selat stejné velikosti.
Pokaždé když některá z bachyní, vždy s doprovodem několika selátek vyšla na řepkové strniště, tak brala vysoký vítr a skoro bych tipoval, že má v úmyslu přejít, nebo spíše přeběhnout, sklizené pole do protějšího lesa, ale vždy si rozmyslela.
Nakonec se ale přece jenom úprk přes pole konal. Bylo to asi 160 metrů ode mě, ale přesto jsem vzal do ruky fotoaparát, zamířil a mačkal spoušť, dokud tlupa nezmizela nerovností v poli. Potom už jsem pohyb černé mohl odhadovat pouze sluchem, protože při běhu v řepkovém strništi dělala tlupa nezaměnitelný hluk. Chvilku to vypadalo, že prasata změnila směr a že běží přímo proti mé kazatelně a já čekal, kdy se objeví na vrcholu terénní vlny za kterou se mi skryla. K mému velkému zklamání se však tlupa v místech kam jsem nemohl vidět obrátila čelem vzad a vrátila se do stráně ze které vyběhla.
Po zbytek večerní čekané se už tato tlupa černé ani žádná jiná prasátka neukázala a tak jsem trávil čas pozorováním páru zajíců.
Domů jsem se vydal až když byl měsíc hodně vysoko.