„Lovy beze zbraní“ na Kominářce pokračují

Řepku na Kominářce, ve které jsem před pár dny fotografoval a filmoval srnce, včera během dne zemědělci sklidili. Na poli zůstaly jenom dlouhé stopy po kolech kombajnů se šípovitým traktorovým vzorem a strniště vysoké místy i půl metru. Celá plechová kavalerie tvořená několika sklízecími mlátičkami, traktory s návěsem a nákladními vozy se přesunula na nové působiště a já jejich činnost vnímám jenom díky hluku motorů, která ke mně doléhá.
Znovu vystupuji na kazatelnu a připravuji si všechny věci, dalekohled pokládám na poličku pod okno, aby byl po ruce. Nabíjím svou kulovnici, na puškohledu nastavuji šestku přiblížení, přece jenom už před sebou nemám řepkové moře, ale pole se strništěm a výhled na stovky metrů daleko a zajištěnou zbraň stavím do kouta kazatelny.
Neseděl jsem v kazatelně ani dvacet minut, když jsem uviděl lišku pádící řepkovým strništěm.  V běhu dělala dlouhé skoky, místy byla i nad strništěm a oháňka se za ní táhla jako zrzavý plamen s bílou špičkou. Nestačil jsem sáhnout ani po dalekohledu ani po fotoaparátu ani po kulovnici. No ono střílet na běžící lišku na cca 130 metrů je stejně jenom hloupá frajeřina.
Ještě jsem přemýšlel o lišce, když jsem zaznamenal, že z protějšího lesa vychází na řepkové strniště kus srnčí zvěře. Vzal jsem do ruky dalekohled, abych kus obeznal. Byla to srna, ale na jejím chování se mi něco nezdálo, byla velice vystrašená, neustále se otáčela za sebe, zatímco táhla okrajem pole podél keřů a stromů. Pootočil jsem dalekohled doprava ve směru, kam měla pozornost zaměřenou srna. A ejhle! Za terénní vlnu jsem mezi řepkovými stvoly rozeznal dva tmavé hřbety. Že by černá? V příští vteřině bylo jasno, z keři a stromy porostlé stráně vytahují na pole tři kusy černé, patrně bachyně a její selata. Pozoruji je krátkou chvíli, jsou ode mě asi dvě stě metrů daleko. Za chvíli všechna prasátka zase zatahují do krytu zarostlé stráně a já je ztrácím z dohledu.

Nicméně to nebylo moje poslední pozorování prasat v tento večer, protože se jednotlivé kusy začaly objevovat na hranici stráně a pole v nepravidelných intervalech a stále blíže k místu, kde stojí moje kazatelna. Teď už jsem mohl obeznat, že se jedná o minimálně dvě bachyně se selaty. Nejblíže se dostaly na asi sto čtyřicet metrů, kdy na strniště vytáhla celá tlupa. Napočítal jsem opravdu dvě bachyně a dvanáct selat stejné velikosti.

Pokaždé když některá z bachyní, vždy s doprovodem několika selátek vyšla na řepkové strniště, tak brala vysoký vítr a skoro bych tipoval, že má v úmyslu přejít, nebo spíše přeběhnout, sklizené pole do protějšího lesa, ale vždy si rozmyslela.

Nakonec se ale přece jenom úprk přes pole konal. Bylo to asi 160 metrů ode mě, ale přesto jsem vzal do ruky fotoaparát, zamířil a mačkal spoušť, dokud tlupa nezmizela nerovností v poli. Potom už jsem pohyb černé mohl odhadovat pouze sluchem, protože při běhu v řepkovém strništi dělala tlupa nezaměnitelný hluk. Chvilku to vypadalo, že prasata změnila směr a že běží přímo proti mé kazatelně a já čekal, kdy se objeví na vrcholu terénní vlny za kterou se mi skryla. K mému velkému zklamání se však tlupa v místech kam jsem nemohl vidět obrátila čelem vzad  a vrátila se do stráně ze které vyběhla.

Po zbytek večerní čekané se už tato tlupa černé ani žádná jiná prasátka neukázala a tak jsem trávil čas pozorováním páru zajíců.

Domů jsem se vydal až když byl měsíc hodně vysoko.

"Lovy beze zbraní" na Kominářce

Sobotní večer je jako stvořenýk tomu, aby člověk strávil hezkou chvilku na čekané a tak beru z trezoru svého springfielda a náboje, vše ostatní naskládám do batohu, na nohy nazuji boty, na hlavu si nasadím klobouk a vyrážím. Ještě přemýšlím, kde že bude dnes večer můj cíl a nakonec zvítězí moje oblíbená Kominářka. Kout honitby přes který nevede žádná frekventovaná cesta, takže klid je téměř zaručen. Letos jsem sice už z tamnější značně letité kazatelny jednoho srnce ulovil, ale vím, že se tam minimálně ještě jeden odstřelový vyskytuje a třeba by se mohl objevit nějaký divočák.

Cesta od auta ke kazatelně vede z kopce lesem a je dlouhá tak akorát na hezkou procházku.

Jakmile vyjdu z lesa, tak už vidím za řepkovým polem kazatelnu. Je už opravdu hodně letitá, ale dnes mi určitě ještě poslouží.

Z domova nesu v batohu trochu směsi kukuřice s pšenicí a několik kousků suchého pečiva, než vystoupím na kazatelnu, musím ještě zakrmit. Z poslední dávky tu už vůbec nic nezbylo.

A teď už zbývá jenom vybít kulovnici a vzhůru na kazatelnu po nepříliš důvěru budícícm žebříku. Je absolutní bezvětří a když stoupám po žebříku nahoru, tak cítím na tvářích první dešťové kapky. Dobře, že budu mít střechu nad hlavou.

V kazatelně opět nabíjím springfielda a z batohu vytahuji dalekohled. Otvírám všechna tři okna, rovnám si židli tak, abych se kvůli pohledu ven kterýmkoliv z nich nemusel posouvat a pohodlně se usazuji. Ještě musím ztlumit telefon, určitě by zazvonil v nejméně vhodnou chvíli. 

 

Pohled vlevo kudy jsem přišel ke kazatelně.

Pohled vpravo na hromádku zrní s pečivem.

A pohled vpřed na lán téměř zralé řepky. Na obrázku to sice vypadá jako jednolitá hmota, ale naštěstí jsou v porostu široké koleje od postřikovače, do kterých z kazatelny vidím.

Neseděl jsem ani moc dlouho, když se objevil první srnec. Nejprve se ohlásil šustěním a lámáním v porostu řepky a pak se ukázal v jedné z kolejí.

Tak na tohoto mladíka svého spriengfielda určitě nenamířím. Odkládám dalekohled a beru do ruky fotoaparát. Budou "lovy beze zbraní" :-)))

Srnec se chvíli popásá a pak mizí v zatáčce vytvořené postřikovačem. Jenom podle sluchu a občasného kývání se vrcholku řepky mohu odhadovat, kde se zrovna nachází.

Za chvíli se ale srnec objevuje znovu ve vedlejší koleji a v poklidném tempu odchází směrem ode mne a při tom si stále vybírá svoji pastvu.

Přepínám fotoaparát na kameru a snažím se držet jej v ruce co nejpevněji. Teď by se hodil stativ, ale co všechno bych ssebou už musel nosit!

 

Mezitím přestalo na chvíli pršet a zapadající slunce, které mám přímo za zády vyčarovalo na obloze nádhernou duhu.

Jak postupně slunce zapadá, tak mizí i duha, stíny jsou stále tmavší a vše kolem potemňuje. Déšť opět jemně bubnuje na plechovou střechu kazatelny a jeho kapky jemně šustí, když dopadají do lánu řepky.

Zůstávám v kazatelně až do úplné tmy, jenom se svými myšlenkami. Nakonec zavírám okna a s vybitou zbraní opatrně sestupuji do mokré trávy. Cesta k autu je do mírného kopce, stále drobně prší a tak dělám dlouhé kroky, abych dešti unikl.

Byl to hezký večer.