Štěně WSS z CHS Ivančice do Maďarska? Teď raději ne!

V minulých dnech jsme obdrželi anglicky psaný e-mail z Maďarska v němž jeho pisatelka chválila anglickou verzi našeho webu http://www.wss.cz/index_en.htm díky které nás mohla kontaktovat. Hlavním cílem zprávy však bylo vyjádřit přání pisatelky vlastnit štěně WSS z naší chovatelské stanice. Zpráva byla odeslána z firemního e-mailu jedné nadnárodní společnosti a přestože obsahovala jméno a příjmení pisatelky tak se nám nepodařilo ověřit, že tato osoba má s uvedenou společností něco společného, nebo, že vůbec existuje.

Zpráva však vzbudila naši pozornost především tím, že byla odeslána ze země ve které se v poslední době některé osoby zcela jistě dopustily vysoce neetických činů v souvislosti se štěňaty plemen loveckých slídičů, která nakoupily v různých evropských zemích. Podle informací, které k nám dorazily z důvěryhodných zdrojů byla minimálně dvě štěňata  welššpringršpanělů ihned po zakoupení vykastrována a poté prodána do Německa. V jednom případě se chovatelce podařilo vykastrované štěně dostat z Maďarska zpět.
S ohledem na výše uvedené informace, které máme jsme mohli došlý e-mail klidně ignorovat, smazat a zapomenout, že vůbec někdy přišel. To však neodpovídá našemu dosavadnímu způsobu komunikace s každým kdo se na nás obrátil s podobnou žádostí. Proto jsme se rozhodli na e-mail odpovědět a do textu námi odeslané odpovědi jsme zahrnuli také žádost o sdělení více informací osobního charakteru o pisatelce. Zároveň jsme ve zprávě jasně uvedli, že bez splnění tohoto našeho požadavku není žádná šance na získání štěněte WSS z naší chovatelské stanice.
Odpověď, která nám dorazila naše podezření, že jsme byli kontaktováni překupníkem jehož úmysly s naším štěnětem nejsou úplně čisté, jenom potvrdila. Bohužel. Anglicky psaná e-mailovázpráva obsahovala obecně formulovanou informaci o tom, že se pisatelka pokoušela v minulých dnech vyměnit svůj malý byt za větší aby měla lepší podmínky pro držení welššpringršpaněla. Výměna se však nezdařila a není naděje uskutečnit v dohledné době další a proto si pisatelka nemůže štěně od nás vzít. Kdo chce, může tomu uvěřit. Zpráva neobsahovala žádné podrobnější informace osobnějšího charakteru, nebo informace, které bychom si mohli ověřit z nějakého dalšího zdroje. Pisatelka také nevyjádřila přání zůstat s námi nadále v kontaktu.

S ohledem na skutečnosti, které se v poslední době přihodily štěňatům, které různí evropští chovatelé prodali do Maďarska, vyzýváme všechny chovatele k maximální opatrnosti při výběru budoucího majitele každého jejich štěněte. Vůbec neříkáme, že všichni zájemci, kteří se Vám z Maďarska ozvou jsou zrovna překupníci, ale není možné to předem zcela a úplně vyloučit. Dle našeho názoru jsou tím, že budou osloveni překupníkem z Maďarska "ohroženi" téměř výhradně chovatelé, kteří mají anglickou verzi svého webu, protože e-mailová komunikace probíhá v angličtině. Zcela bez starostí mohou být chovatelé, kteří web nemají a jenom malé "nebezpečí" hrozí těm, kteří provozují svůj web pouze v českém jazyce. V každém případě však neudělá nikdo chybu když bude od zájemců o štěně vyžadovat informace, které si může ověřit a které vyloučí, že je v kontaktu s překupníkem. Každý chovatel by si měl uvědomit, že má nejvyšší odpovědnost za výběr budoucího majitele štěněte a tímto výběrem ovlivňuje celý jeho budoucí život.


v Ivančicích dne 30. září 2012

Petra a Zdeněk Šilbergerovi

Chovatelská stanice Ivančice
www.WSS.cz

Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 8.

V minulém díle mého vyprávění o vystavování welššpringršpanělů na Crufts jsem se zmínil o tom, že "bivakovat" se psem a všemi možnými krámy hned vedle výstavního kruhu není na této výstavě dovoleno. Stav, který je u nás naprosto obvyklý je v Británii nepřípustný. Náš výstavní kruh, stejně jako všechny ostatní na výstavě Crufts, nebyl obehnán žádnou páskou. Kolem kruhu bylo rozmístěno několik skupin židliček spoutaných k sobě navzájem plastovou páskou aby se nedaly přemisťovat. Každý kdo má zájem sledovat dění v kruhu se může usadit na některou z těchto židliček, je-li zrovna volná. Ti,co sedí v první řadě mají přímo před sebou psy a feny čekající se svými páníčky na individuální posouzení a je naprosto běžným jevem, že diváci a vystavovatelé si spolu povídají zatímco jejich čtyřnozí miláčci se nechávají hladit a projevují svoji náklonnost sedícícm divákům. Atmosféra je velmi uvolněná a přátelská. Je naprosto běžné, že ve chvíli kdy se mají pejsci rozběhnout předá starší vystavovatel, nebo vystavovatelka, vodítko mladší osobě čekající mimo kruh, ta s pejskem oběhne kruh podle pokynu rozhodčího a pak jej zase vrátí vystavovateli, nebo vystavovatelce, pro které by běh v kruhu byl s ohledem na jejich věk, nebo zdravotní handicapp obtížný. Nikdy předtím jsem něčeho takového nebyl svědkem na žádné výstavě, kterou jsem absolvoval.

Petra a Petra sledují dění ve výstavním kruhu

Také my jsme si včas vybrali "svoje" židličky ze kterých jsme hodlali celý den sledovat dění ve welššpringřím kruhu číslo 10. Samozřejmě, že se nacházely v první řadě, abychom měli hezký výhled. Všichni jsme se domluvili tak, že se budeme střídat na židličkách a u "benchů" tak abychom nemuseli nechat psy samotné a zároveň abychom neztratili přehled o dění v kruhu.

Stejně jako na jiných výstavách, také na Crufts jsou nejprve posuzováni psi a teprve po nich feny. A z tohoto důvodu byl prvním českým welššpringršpanělem předvedeným na výstavě Crufts pes Harry Potter Ivančice. Když Harry s Petrou nastupovali tak do kruhu tak jsme jim přáli štěstí a drželi všechny pěsti, samozřejmě jsme byli a také mírně nervózní a napjatí jak to dopadne. Na tomto místě musím vyprávět jednu úsměvnou historku,ke které v té chvíli došlo. Psi a feny nenastupují do jednotlivých tříd do kruhu podle katalogových čísel, tak jak jsme my zvyklí, ale prostě podle toho kdo dříve přijde. Vedoucím kruhu ve welššpringřím kruhu číslo 10 byl čilý šedesátník, který vždy se seznamem a tužkou v ruce všechny pejsky obešel a zkontroloval si kdo nastoupil a kdo chybí. Také třídu yearling do které byli přihlášeni Harry s Petrou si pěkně kontroloval a když se dostal k Harrymu tak se na Petru podíval a zvedl obočí a řekl: "Tak Harry Potter, jo?". Petra se pyšně usmála a hrdě mu odpověděla: "Jo a ještě tu má sestřičku a ta se jmenuje Hermiona Granger!". Vedoucí kruhu se rozesmál, zvedl palec pravé ruky nahoru a prohlásil: "Super". Všechno se to událo přímo přede mnou a Petrou, protože jsme v té chvíli seděli v první řadě na modrých židličkách pouhý metr za Harrym s Petrou. Bylo zcela evidentní, že vedoucího kruhu Harryho jméno zaujalo už dříve a byl na tuto situaci připravený.

"Tak Harry Potter, jo?"

Harry čeká na individuální posouzení

Yearling class ve které se Harry s Petrou na Crufts představili nebyla první vystavovanou třídou a proto jsme již věděli jakým způsobem Mrs. Christine Knowles posuzuje. Celou třídu do které bylo, kromě Harryho, přihlášeno dalších 12 psů nechala několikrát oběhnout kruh a potom brala jednotlivé pejsky před stolek na individuální posouzení. Při něm nechala každou dvojici oběhnout trojúhelník a potom ještě od sebe a k sobě. Každého psa si také ve výstavním postoji důkladně prohmatala a osahala s pečlivostí, která byla u všech stejná. Po individuálním posouzení pak pejska i jeho vystavovatele odeslala čekat na kraj kruhu. V této chvíli se musím zmínit o tom, že způsob posuzování na Crufts se hodně liší od toho na co jsme zvyklí u nás. Z každé třídy rozhodčí vybere pět jedinců mezi kterými určí pořadí a zadá jim ocenění FIRST PRIZE, SECOND PRIZE, THIRD PRIZE, RES a VHC, zbývající pošle pryč bez ocenění, určení pořadí a posudků na které jsme zvyklí.

Petra upravuje Harryho ve výstavním postoji, my sedíme vzadu a jsme nervózní.

Ze svých židliček jsme napjatě sledovali jak probíhá posuzování třídy ve které byl Petra s "naším" Harrym. Harry zcela věren své tradici nikdy nevydržel stát ve výstavním postoji dostatečně dlouho bez "přestávky", kterou si udělal vždy, když měl dojem, že už to trvá příliš dlouho. Petra vždy dokázala Harryho postavit do postoje znovu a my jsme jí vždy akorát naznačili co je třeba upravit.

Harry při individuálním posuzování před stolkem

Po ukončení individuálního posuzování všichni vystavovatelé postavili své psy do výstavního postoje a rozhodčí se začala kolem řady procházet, dívala se na jednotlivé psy, občas k některému přistoupila, podívala se na něj zblízka, nebo si prohmátla detail psího těla. Viděli jsme, že Mrs. Knowles věnuje Harrymu více pozornosti než většině ostatních psů. Úměrně s tím jak jsme ji pozorovali stoupala naše nervozita a netrpělivě jsme očekávali kdy začne zadávat pořadí. Začala pěkně od prvního místa, FIRST PRIZE, přes druhé místo SECOND PRIZE a když došla k místu třetímu tak rezolutním gestem ukázala na Harryho s Petrou = THIRD PRIZE. V té chvíli se mi zatmělo před očima a asi jsem dostal krátkou srdeční zástavu! HARRY JE TŘETÍ V YEARLING CLASS NA CRUFTS!!! Nebyl to sen, ale skutečnost! Petra se zvedla a s Harrym přešli do popředí kruhu, kde se zařadili za dva již dříve vybrané psy.

Harry Potter Ivančice THIRD PRIZE v yearling clas na Crufts 2012

Ve chvíli kdy rozhodčí Mrs. Knowles ukázala na Harryho a poslala je na třetí místo ve třídě byl reakcí skupinky přihlížejících z Česka výbuch nadšení tak hlasitý, že za celý den nebyl hlasitější a překvapil i samotnou paní rozhodčí. Omluvou nám budiž to, že to bylo spontánní a upřimné.

Harry před stolkem při sepisování posudku

Musím napsat, že si vůbec nepamatuji jak rozhodčí zadávala pořadí dalších dvou psů, ale asi to bylo rychlé, protože pak už jsem viděl zapisovatelku jak pokládá před pět vybraných psů kokardy a diplomy v barvách příslušejících k jejich pořadí. Potom rozhodčí dovolila abychom si šli do kruhu psy vyfotografovat. Do kruhu se nahrnula ze všech stran skupinka lidí a fotografovala pět šťastlivců z yearling class. Také jsem vběhl do kruhu a pořídil pár fotek. Snažil jsem se abych na nich měl Harryho s Petrou a jejich kokardu a diplom.

Harry ve svém "benchi" se šťastnou Petrou a žlutou kokardou

Po sepsání posudku jsme konečně mohli Petře poblahopřát a Harryho pohladit. Na Petře bylo vidět, že je dojatá a kokardu s diplomem si odnesla k Harryho "benchi" nad který je vystavila, což je na Crufts běžná praxe. K "benchi" je doprovázel její přítel Michal, my jsme s nimi nešli, chtěli jsme jim dát trochu soukromí a asi to tak bylo dobře, protože zcela určitě se v Petřiných očích objevilo i pár slziček dojetí a štěstí.

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice

Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 7.

V tomto díle mého líčení naší "welššpringří" výpravy na Crufts 2012 se konečně dostanu k tomu hlavnímu, tedy k vystavování na této nejprestižnější výstavě psího světa.

Majitel hotelu ve kterém jsme v Birminghamu bydleli nám řekl, že od nich se na Crufts jezdí o půl sedmé. Cestu jsme si již nacvičili den předtím, sice s malou zajížďkou, ale nakonec se nám povedlo nastavit naši navigaci na vjezd na jedno z parkovšť u NEC. Proto nám v to páteční ráno 9. března 2012 stačila jenom chvilka na její nastavení a pak už jsme vyrazili od hotelu vstříc největšímu výstavnímu dobrodružství jaké jsme dosud podnikli.

Dálniční křižovatka Spaghetti Junction

Na tomto místě se musím zmínit ještě o jedné záležitosti. Birmingham spojují s okolními městy dálnice, což není nic neobvyklého v našem světě a na nich bývají křižovatky, což také není nic nečekaného. Ovšem v blízkosti Birminghamu se na dálnici M6 nachází křižovatka číslo 6. Když to takhle člověk napíše tak to nezní vůbec špatně, ani zle, ale pod tímto sympatickým číslem se skrývá Gravelly Hill Interchange, nazývaná a daleko více známá jako Spaghetti Junction.  Křižovatka, která je jednou z nejznámějších birminghamských pozoruhodností a asi nejznámější silniční křižovatkou Velké Británie a zcela určitě také nejsložitější. Již před odjezdem do Británie jsme byli varováni abychom se tomuto místu vyhnuli. Původně když jsem pomocí přítele Googla prověřoval kudy povede naše cesta z hotelu na výstaviště tak jsem zjistil, že jedna z možných tras protíná právě  Spaghetti Junction a rozhodl jsem se, že tuto nepoužijeme. V to páteční ráno jsem si však na to vůbec nevzpomněl a zatrnulo mi až ve chvíli kdy se náš Passat řízený Michalem vřítil přímo do spleti podjezdů a nadjezdů. Jak rychle jsme se tam vřítili tak rychle jsme ji zase opustili a obávanou  Spaghetti Junction jsme nechali daleko za zády. Vůbec to nebylo tak hrozné jak nám tvrdili, horší to bylo když jsme den předtím skončili mezi pastvinami pro ovce místo na parkovišti u NEC.

Harry s Petrou a Michalem na cestě z parkoviště do haly

K NEC jsme dorazili kolem sedmé, vybalili jsme všechny věci z auta, navěsili je na sebe a vydali jsme se hledat na výstavišti halu číslo dvě a v ní kruh číslo deset, který byl naším dnešním cílem. Asfaltová cesta po které jsme kráčeli nás vedla kolem jezera přímo ke vchodu do té "naší" haly. V ní jsme nejprve museli nalézt svoje "benche". Na Crufts je to totiž zařízeno tak, že pro každého pejska je v hale připraven jeho "bench". Je to vlastně taková klícka tvořená podlahou, jednou zadní a dvěma bočními stěnami nad kterou je umístěno jeho katalogové číslo. Majitel může svému svěřenci do "benche" položit deku a nechat jej tam po celou dobu výstavy. "Bivakovat" se psy na dece v těsné blízkosti výstavního kruhu, tak jak je obvyklé u nás, se tady totiž nesmí. Musím říci, že mi toto uspořádání připadá mnohem lepší. Každý "bench" má v podlaze kovový kroužek ke kterému můžete svého pejska přivázat kdyby měl snahu z něj někam zmizet. Je obvyklé, že si k "benchi" přistavíte přinesenou židličku a pod něj, že si uložíte věci, které momentálně nepotřebujete.

Tato fotografie putovala jako MMS do ČR celých 21 dnů

Hned jak jsme uložili Hermionu do jejího "benche" tak jsem vytáhl z kapsy mobilní telefon a pořídil její fotku, kterou jsem odeslal naší kamarádce Jitce, která byla v té době v zaměstnání, ale jinak bydlela u nás doma a starala se o zbytek naší smečky po dobu naší nepřítomnosti. Ještě jsem připsal text: "Dorazili jsme na výstaviště". Osud této MMS byl velmi zajímavý v tom, že dorazila adresátce po 21 dnech, až 30.března. Nevím, jestli šla celou dobu pěšky, nebo si aspoň občas něco stopla, ale její průměrnou rychlost jsem spočítal na cca 3,3 km/h, což odpovídá pomalé chůzi. Příště si posílání podobných zpráv z Británie rozmyslím.

Hermiona s Petrou u našeho "benche".

Jakmile jsme obsadili "bench" připravený pro nás vydali jsme se hledat "náš" kruh číslo 10. Našli jsme jej velmi rychle a já jsem konečně před sebou uviděl ten velký čtverec zeleného koberce, který jsem do té doby vídával pouze na fotografiích. Teď mi ležel doslova a do písmene u nohou a mě se splnil ten obrovský sen, že se po něm projdu a proběhnu se svým welššpringršpanělem. Hermiona stála v té chvíli vedle mě, připnutá na bílém výstavním vodítku a já jsem cítil jak mi běhá mráz po zádech. Bylo ještě hodně brzo, kolem našeho výstavního kruhu bylo jenom málo lidí a výstavní kruh byl prázdný. Tak jako jsme zvyklí na všech výstavách jsme si s Hermionou celý kruh pomalu obešli. Hermiona si očichala vše o co projevila zájem a teprve potom jsem jí upravil vodítko do správné polohy a vyzkoušeli jak se nám bude po zeleném výstavním koberci v kruhu běhat. Pěkně dokola, do trojúhelníku, tam a zpět, bylo to prima i když to byla jenom zkouška. Zároveň s námi si koberec v kruhu vyzkoušeli také Petra s Harrym. Oba jsme potom Harryho a Hermionu ještě postavili několikrát do výstavního postoje, než jsme kruh opustili a vrátili je do jejich "benchů". Generálka skončila příště to již bude "naostro".

Poprvé na zeleném koberci na Crufts

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice

Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 6.

Můj předchozí článek končil ve chvíli kdy jsme se já, moje žena Petra a welššpringršpanělé Hermiona a Harry dostali šťastně domů z belgického Liége ve kterém však zůstali, spolu s porouchaným Passatem, naši kamarádi Petra a Michal. Jsem Vám dlužen vysvětlení kdy a jak jejich martyrium s nepojízdným vozem skončilo.

Petra a Michal

Petra s Michalem plánovali začít obvolávat hned v pondělí ráno 12. března autoservisy v Liége a zajistit co nejrychleji opravu dobíjení tak aby se mohli autem vrátit domů. Po celo dopoledním snažení však bylo jediným výsledkem to, že se jim podařilo zajistit, že jim vůz vezmou do opravy v pátek. Čekat tak dlouho na zahájení opravy bylo nemožné a proto bylo nutné zajistit odtah vozidla do Česka.

S Petrou a Michalem jsme byli ve styku prostřednictvím e-mailu, který naštěstí fungoval spolehlivě, takže jsme mohli aktivně pomoci se zajištěním autopřepravníku na kterém by bylo možné odtransportovat jejich auto do brněnského servisu. Po dlouhém a komplikovaném hledání autopřepravníku,který by byl okamžitě volný se to nakonec podařilo a Michalův kamarád ještě s jedním kolegou mohl sednout do svého Passata a vyrazit do Liége zachránit ztroskotance. Původně měli v plánu vyjet v 15 hodin odpoledne, ale zdrželi se více než předpokládali, proto vyjížděli až v 18 hodin večer.

Z Brna je to do belgického Liége přes 1.000 km (přítel Google tvrdí, že 1.015 km minimálně) a proto není divu, že jim cesta trvala více než 12 hodin. Petra s Michalem už mezitím dopoledne vyklidili pokoj v hotelu, protože nechtěli platit další noc. Do oběda posedávali na křesílkách u recepce a když už bylo zařízeno vše kolem odtahu jejich auta tak odešli do města najít místo, kde by se mohli najíst. Večer se opět vrátili do křesílek na recepci hotelu aby je pozdě večer opustili a uchýlili se do porouchaného Passata odstaveného na hotelovém parkovišti. V něm strávili chladnou belgickou noc, nastartovat a zatopit si nemohli, během které jim přišla vhod i deka na které původně v zavazadlovém prostoru kombíku posedávali a polehávali Harry s Hermionou. Že byla plná psích chlupů nikomu z těch dvou v té chvíli nevadilo. Možná, že díky těm chlupům hřála o něco více!

Vysvobození přišlo ráno kolem šesté hodiny kdy dorazil Michalův kamarád s vozíkem na který museli naložit nepojízdného Passata. Vysvobození v pravém slova smyslu to však ještě nebylo, pořád před nimi byla cesta do Kuřimi dlouhá přes tisíc kilometrů a když máte na závěsném zařízení připojený vozík s celkovou hmotností přes dvě tuny tak Vám není neomezená rychlost na německých dálnicích nic platná. Podle vyprávění byla cesta opravdu dlouhá, trvala přes šestnáct hodin a nejhorším úsekem byla naše slavná D1 z Prahy do Brna. Zde se v některých úsecích nedalo jet rychleji než 70 km za hodinu, jinak by Passat z vozíku asi seskočil. Množství kávy, které Michalův kamarád, jediný z čtveřice, který mohl soupravu s vozíkem řídit, stoupalo geometrickou řadou s ujetými kilometry. Vše ale dopadlo dobře, porouchaný Passat skončil v maloměřickém autoservisu a Petra s Michalem přijali pozvání Petřiny maminky na velmi pozdní večeři. Po té co u ní zbodli šest čerstvě usmažených řízků s kilem bramborového salátu a pak došli domů tak jim prostě vypadla jejich zavazadla z rukou a oni se svalili do svých postelí. Byla noc z úterý na středu 14. března a náš "výlet na Crufts", který měl trvat do nedělního rána právě skončil.

Až do poslední chvíle než jsme se dozvěděli, že Petra s Michalem dorazili domů jsem neměli klid. Stejné pocity měla i moje žena. Nebylo pro nás jednoduché nechat naše kamarády v Belgii a odjet domů dříve a pořád jsme o ně měli strach dokud se nevrátili domů. Naštěstí jsme si všichni osudem přidělenou porci smůly vybrali v podobě poruchy dobíjení u auta a ne v ničem horším. Přes toto cestovatelské martyrium nám zůstaly nezapomenutelné vzpomínky na tu nejúžasnější výstavu welššpringršpanělů jakou jsme ve svém dosavadním životě viděli a není to vůbec tím, že Harry vynikajícím způsobem uspěl v těžké konkurenci. I kdyby se Harry a Hermiona jenom proběhli po zeleném koberci ve welššpringřím kruhu číslo 10 tak by to pro nás všechny byl ten nejsilnější výstavní zážitek.

Harry Potter Ivančice

S Petrou jsme se viděli hned druhý den odpoledne po jejich návratu, protože jsme jí chtěli vrátit jejího Harryho. Petru jsme vyzvedli v Brně po skončení její práce a i s Harrym jsme ji odvezli do Kuřimi. Výměnou za Harryho jsme dostali naše věci, které jsme při balení v Liége nechali na hotelovém pokoji a také v porouchaném Passatu. Petra vypadala spokojeně a já věřím, že nás neodmítne až zase za ní někdy přijdeme s nápadem na nějaký podobný "výlet".

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice

Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 5.

Původně jsem plánoval, že další příspěvek na svůj blog zabývající se naší účastí, dnes už mohu napsat, že velmi úspěšnou účastí, na výstavě Crufts v Birminghamu napíši velmi brzy. Plány jsem však musel přizpůsobit událostem jejichž sled mi nedal příležitost a dostatek času na psaní.

Hlavní příčinou mého zdržení je selhání automobilní techniky. V minulém článku jsem psal, že nás čeká dlouhá cesta domů, ale to jsem netušil, že ta cesta bude o trochu delší, než jsme plánovali. Z anglického Birminghamu jsme odjížděli směrem na Českou republiku podle plánu v sobotu dopoledne. Na čtvrtou hodinu odpolední jsme měli objednané místo na trajektu odjíždějícím z Doveru do Dunkirku. Přijeli jsme včas, nalodili jsme se bez problémů a cesta přes kanál ve společnosti Martiny Hladké (vystavovala na Crufts ASS Buxus of Klamar Garden a Idol Jack od Stroupinského potoka) a její rodiny proběhla v naprosté pohodě. Moře bylo tentokrát klidné, opět mělo onu světle smaragdovou barvu a tvářilo se přívětivě.

Porada v hotelu v Liége

Ještě na palubě trajektu jsem zasedl za volant Michalova Passatu abych jej řídil směrem k domovu. Jedno sto třicet koní ukrytých v motoru Passatu je stádo dostatečně velké aby si člověk mohl jízdu užívat a proto jsem se i docela těšil, hlavně pak na jízdu po německých dálnicích, které vůbec nepřipomínají "nejdelší české schody" s označením D1. Dostat se do Německa však ale znamená projet celou Belgii s jejím rychlostním omezením na 120 km/h, byl jsem však rozhodnutý to vydržet. Jízda po belgických dálnicích je navíc v noci o to příjemnější, že jsou trvale a souvisle osvětleny.
Těsně před Bruselem, městem všech evropanů, mě však vyrušil ostrý zvukový signál a červená kontrolka dobíjení, která se rozsvítila na palubní desce s důrazným varováním "Do servisu". Byla sobota, kolem deváté večer a my se nacházeli v srdci Belgie.

Odbočil jsem z dálnice na předměstí Bruselu, kde jsem vyhledal benzínku s nočním provozem. Původně jsme sice chtěli do Bruselu zajet a pokusit se najít otevřené obchodní centrum, kde by si moje žena mohla koupit krabičku belgických pralinek po kterých velmi toužila, ale v současné situaci jí nezbylo nic jiného, než si nechat zajít chuť. Po kontrole motorového prostoru při které jsme zjistili, že řemen pohánějící alternátor je na svém místě a alternátor se točí jsme se rozhodli pokračovat v cestě ještě o kus dále. Znovu jsem najel na dálnici, neustále jsem sledoval palubní desku a přál si aby ta hnusná červená kontrolka zhasla.

Po asi hodině jízdy, kdy jsem využil přednosti osvětlených belgických dálnic a přepnul pouze na obrysová světla jsme opět zastavili na benzínce. Energie v autobaterii ubývalo a hrozilo, že se Passat zastaví ve chvíli kdy se uzavře elektromagnetický ventil na přívodu paliva. Michal zavolal asistenční službu a domluvil odtah nepojízdného auta. Nacházeli jsme se 26 km před městem Liége.

Odtahový automobil IVECO vybavený automatickou převodovkou řídil bodrý belgičan se kterým si Petra velmi dobře rozuměla francouzsky. Chlapík vyzkoušel zda alternátor našeho vozu dává nějaké napětí a když zjistil, že nic, tak nám řekl, že může auto s námi odvézt do jejich depa odkud si musíme zavolat taxi a hotel ať nám sežene naše asistenční služba. Oprava auta se bude řešit až v pondělí, v neděli v Belgii nikdo nepracuje. O pravdivosti tohoto tvrzení jsme měli možnost se později přesvědčit. V té chvíli nám nezbylo než souhlasit. Než ten bodrý chlapík naložil našeho polomrtvého Passata na ložnou plochu náklaďáku i s Harrym a Hermionou uvnitř a než jsme se nasoukali do kabiny Iveca stačil Michal zadat asistenční službě hledání noclehu pro nás a psy v Liége. Během jízdy po dálnici zavolal Michalovi operátor asistenční služby, že pro nás má hotel. Dvoulůžkový pokoj za 130 Euro na noc jsme však museli odmítnout.

Řidiči odtahovky jsme ale byli asi sympatičtí a i když neustále opakoval, že problémem jsou naši psi, tak nám sehnal dvěma telefonáty hotel za 81 Euro. Dovezl nás dokonce až na hotelové parkoviště a nechal se Petrou přemluvit k tomu, že našeho Passata na parkovišti vyložil. Zatímco Petra s Michalem vyřizovali na recepci hotelu ubytování pro naši smíšenou lidsko-psí skupinu, já s Petrou jsme tomu řidiči věnovali osm plechovek piva jako ocenění jeho vstřícnosti. Ta piva si koupil Michal v Anglii jako dárek pro své kamarády, kteří ale asi nikdy neochutnají anglické pivo.
Do hotelového pokoje jsme se dostali v půl druhé v noci a protože se už nedalo dělat nic jiného tak jsme se umyli a zalezli do postelí.

Hotel v Liége ve kterém jsme strávili neplánovaně jednu noc

 V neděli ráno jsme svolali velkou poradu na které jsme řešili co s autem a jak se dostat domů. Sehnat někoho kdo by se zabýval jeho opravou hned v neděli bylo naprosto nereálné, odtah vozu se nám, zatím, jevil jako varianta nevhodná a tak jsme se rozhodli pro kombinované řešení. Moje žena Petra zavolala svému otci, který sedl do jejich rodinné Octávie a vydal se do Liége aby odvezl do Ivančic Petru, mě a Hermionu s Harrym. Psi byli v Belgii pro ubytování opravdu problém. Recepční řekla, že je nechá na hotelu jednu noc jenom proto, že jsme v takové situaci v jaké jsme. Musím říci, že mě tento přístup velmi překvapil. U nás dostane můj pes ve většině restaurací misku s vodou dříve než já jídelní lístek, ale na západě jej musíte uvázat k zábradlí před restaurací anebo ještě lépe jej nechat úplně doma. Zbývající část naší výpravy, to znamená Petra s Michalem měli zůstat v Liége do pondělí, zařídit opravu auta a s ním se vrátit domů. Když jsme vše takto vytelefonovali a vyemailovali, naštěstí  v hotelu fungovala zdarma vifina, tak jsme vyklidili jeden pokoj, sestěhovali jsme se do toho druhého a za ten vyklizený zaplatili. Dostali jsme sice nějakou slevu, ale 71 Euro za hotelový pokoj od 01:30 do 10:00 hodin je cena opravdu královská.

Ztroskotanci na prohlídce Liége

Ztroskotanci po obědě

Čekání na příjezd Petřina otce, plánovaný na 20.00 hodin večer, jsme se rozhodli vyplnit prohlídkou města spojenou s obědem v některém rychlém občerstvení podle hesla: "Mac Donalds - tak trochu jako restaurace". Město Liége je starobylé a proto byla procházka velmi hezká. Město bylo plné holubů a Hermiona si připadala jako na lovu.

Petřin otec se švagrem dorazili kolem osmé. Hned jsme přemontovali "rakev" ze střechy Passatu na střechu Octávie, sbalili jsme svoje věci, některé jsme zapomněli na pokoji a některé v Passatu, hlavně jsme ale naložili Harryho a Hermionu a rozloučili jsme se s Petrou a Michalem. V této chvíli musím napsat, že mi nebylo příliš dobře při tomto loučení. Měl jsem neustále nepříjemný, vyčítavý pocit, že je v tom necháváme samotné, přesto, že jsme do této chvíle řešili vše společně. Celou výpravu na Crufts jsme společně plánovali a připravovali déle než rok, vše jsme řešili spolu, veterinárními náležitostmi počínaje přes zajištění trajektu a ubytování, přihlášení obou našich čtyřnohých miláčků a vyřízení dalších formalit, které jsme k cestě a výstavě potřebovali. No a teď, když se vyskytl první opravdu vážný problém tak bereme nohy na ramena. Fakt mi nebylo příjemné nechat naše kamarády na místě a odjet si směrem k domovu.

Myšlenky na Petru a Michala mě neopouštěly celých více než tisíc kilometrů cesty domů. Řídil jsem Octávii z Liége až 70 km před Rozvadov, kde jsem ji předal švagrovi a sám jsem se namačkal na sedadlo za ním na kterém jsem strávil zbytek cesty v poloze skrčence. Při mé výšce 190 cm to opravdu nebylo pohodlné cestování, tohle auto není pro "normální" lidi na dlouhé cesty. Domů, do Ivančic, jsme dorazili po necelých jedenácti hodinách v pondělí kolem čtvrt na osm ráno. Za poslední týden to byla třetí noc během které jsem vůbec nespal. Navíc jsem se už týden neholil, protože moje holení zůstalo v Ivančicích, takže jsem vypadal jako po pořádném flámu.

Hermiona odpočívá na Petře a Petra na lavičce

Odpočinek v parku

 Co však bylo v té chvíli úplně nejdůležitější bylo to, že jsme všichni v pořádku doma. Dokonce nás bylo o jednoho více, protože s námi přijel také Harry, kterému by jako pejskovi v belgickém hotelu pšenka nekvetla a asi by musel bydlet v porouchaném Passatu odstaveném na hotelovém parkovišti. Byli jsme doma a hned jsme museli začít řešit další naléhavé záležitosti, které se na nás jenom hrnuly.

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice

Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 4.

Dnešní výstavní den na výstavě psů CRUFTS 2012 v anglickém Birminghamu, který byl věnovaný skupině psů označované GUNDOG je minulostí a pomalu se z něj stává historie. A právě dnes se na této nejprestižnější výstavě psala historie chovu českých welššpringršpanělů. Dnes byli na výstavě předvedeni první dva čeští welššpringršpanělé (narození v ČR a se zápisem v české plemenné knize) za celou dobu jejího trvání, od roku 1891. Těmito welššpringršpaněly byli, jsou a navždy zůstanou pes Harry Potter Ivančice a fena Hermiona Granger Ivančice. Byli to právě tito dva jedinci, kteří tu historii vytvořili a my jsme byli u toho a byli jsme strůjci tohoto obrovského počinu v chovu welššpringršpanělů u nás. Oba byli předvedeni ve třídě "Yearling dog". Welššpringršpaněly posuzovala Mrs. Christine Knowles, kennel Menstonia.

Hermiona ve svém benchi na výstavě CRUFTS 2012

Petra u Hermionina benche na výstavě CRUFTS 2012

Harry Potter Ivančice byl ve třídě do které se přihlásilo celkem 13 psů. Harrymu se povedlo pod vedením majitelky uspět na více než výbornou, protože se umístil mezi prvními pěti psy ve třídě jako třetí. Harry dosáhl naprosto mimořádného úspěchu a tímto svým oceněním dosáhl na metu na kterou se ještě nikdy nedostal žádný český ani československý welššpringršpaněl.

Harry Potter Ivančice (vpravo) po té co obsadil třetí místo ve třídě Yearling dob na výstavě CRUFTS 2012

Hermiona Granger Ivančice byla předvedena ve třídě do které bylo přihlášeno 10 fen. Neumístila se sice mezi prvními pěti, ale to nám vůbec nekazí radost z toho jak hezky a bezchybně se předvedla. Konkurence byla v tomto případě minimálně stejně silná jako u Harryho, ale možná chyběl Hermioně jenom malý kousek štěstí. Přesto jsme s jejím vystoupením velmi spokojeni.

Je pozdě večer, jsem velmi unavený po celodenní náročné výstavě, rád bych napsal více, ale musím končit protože zítra nás čeká dlouhá cesta domů a na tu je třeba se aspoň trochu vyspat. Jakmile to bude možné tak se k psaní vrátím a sepíši všechny své zážitky a pocity z druhého výstavního dne na CRUFTS 2012 a z předvedení prvních českých welššpringršpanělů na ní.

Děkujeme s manželkou moc a moc všem našim kamarádům, přátelům a známým, kteří nám drželi pěsti a tlapky, děkujeme za všechny SMS a e-maily, které jsme dostali, slibujeme, že na všechny odpovíme,Vaše podpora nás moc těší.

Harry Potter Ivančice a Hermiona Granger Ivančice - první čeští welššpringršpanělé předvedení na výstavě CRUFTS

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice

Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 3.

Druhý den našeho pobytu v Británii jsme se rozhodli věnovat odpočinku a přípravě na naše zítřejší účinkování na výstavě CRUFTS 2012. Hlavní úkol, který jsme si pro tento den vytyčili byl vyzkoušet si cestu z našeho hotelu na parkoviště u National Exhibition Center kde výstavy probíhá. S ohledem na to, že podle Google by nám cesta měla trvat asi 25 minut a máme k dispozici GPS navigaci jsem to považoval za formalitu. "Člověk míní, ale technika mění" tak by se dala parafrázovat situace s naší "zkušební jízdou". Vyjeli jsme od hotelu s navigací nastavenou na jedno z parkovišť u NEC a předpokládal jsem, že se za půl hodinky obrátíme u jeho vjezdu a budeme pokračovat do centra Birminghamu na naplánovanou prohlídku. Ve skutečnosti jsme po hodině ježdění všemi možnými cestami, při kterých jsme měli možnost prohlédnout si osobitou asijskou čtvrť a architekturu typickou pro tuto část Anglie, skončili mezi ohrazenými loukami na kterých se spokojeně pásly ovce a tu a tam se vyskytovala velmi malebná vesnická usedlost. Nádherná scenerie středoanglického venkova nás sice uchvacovala, ale zároveň jsme si zoufali při představě, že nejsme schopni v Birminghamu najít NEC v jehož halách právě probíhá první výstavní den CRUFTS 2012. Nakonec jsme museli vzít rozum do hrsti a s jeho pomocí jsme dorazili tam kam jsme původně chtěli. Tato další příhoda, jejíž hlavní účinkující byla gépéeska, mi opět potvrdila, že na moderní vymoženosti se není možné vždy a zcela spolehnout. Předevčírem u mě moje navigace stejně už ztratila část své vážnosti když na území Belgie dosti dlouhou dobu udávala v políčku "nadmořská výška" údaj -2 metry. Vlastně to tedy byla nadmořská hloubka a ne nadmořská výška! Ještě štěstí, že to určitě nebyla pravda jinak bychom všichni potřebovali šnorchl.

Petra s Hermionou pod rozkvetlým stromem v centru Birmnighamu

 Když jsme splnili hlavní úkol – vyzkoušet si příjezd k NEC, tak jsme se obrátili k centru Birminghamu, které jsme si chtěli projít. Naše cesta vedla kolem fotbalového stadionu klubu Aston Villa (založen 1874) v jehož řadách hráli v minulosti také čeští reprezentanti Patrik Berger a Milan Baroš. Jako hlavní cíl jsme si ale vytyčili budovu obchodního domu Selfridges jehož plášť je tvořen membránou z průsvitných čoček, autorem návrhu stavby je český architekt Jan Kaplický. Prohlédli jsme si také nákupní centrum Ringbull a  nádraží Birmingham New Street a prošli jsme se kolem jednoho z vodních kanálů, které dnes už slouží pouze k výletní plavbě. Mimochodem, v Birminghamu se nachází více plavebních kanálů než v Benátkách, celkem jich tu je více než 60 km. Trasu a cíle naší cesty jsme museli přizpůsobit tomu, že jsme měli s sebou Harryho a Hermionu, kteří mnohokrát vzbudili pozornost kolemjdoucích, kteří se o ně velmi živě zajímali. Přesto, že se nacházíme v domovině jejich předků tak jsme byli dotazováni na plemeno našich psů což mi přišlo trošku divné.

Obchodní dům Selfridges postavený podle návrhu Jana Kaplického

Petra, Hermiona, Harry a Petra při krátkém odpočinku

Zdeněk a Petra se občerstvují v centru Birminghamu

Michal, Petra s Hermionou a Petra s Harrym u jednoho z birminghamským kanálů

Po návratu do hotelu a krátkém odpočinku jsme museli připravit všechno na zítřejší den. Ještě tu a tam přistřihnout nějaký neposedný pramen psích chlupů, vykoupat ty části psího těla, které získaly naší procházkou jinou barvu než je ta žádoucí a také, samozřejmě, připravit všechna zavazadla a doklady, které s sebou musíme zítra vzít. Přes noc ještě dobijeme baterie našich telefonů a foťáků abychom měli vše připraveno na zítřejší den D. Zítra, 9. března 2012, teď už tomu konečně věřím, si splníme obrovský sen když předvedeme Harryho Pottera Ivančice a Hermionu Granger Ivančice na výstavě CRUFTS 2012.

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice